V restauraci U Zelingrů sedí u zadního stolu dva uniformovaní muži. Zapíjejí večeři místním pivem. Podle útržku slov, které jsem pochytil od sousedního stolu, kde po večerech pravidelně vysedávám, neboť doma je nuda a samotnému smutno, jsem pochopil, že nejsou z místního útvaru. Ten starší, zdatný padesátník atletické postavy a prořídlými vlasy, měl plukovnickou hodnost, Mladší z nich byl poměrně drobný muž jemných rysů s bujnou hřívou. Byl to nižší důstojník, zřejmě poručík. Staršího muže oslovoval „plukovníku Hubo“ nebo jen plukovníku, a zdvořile se k němu choval. Zato plukovník k mladšímu kolegovi se choval familiárně, tykal mu a oslovoval ho křestním jménem Jendo.

„Plukovníku, mohl byste mi vysvětlit, proč jste se u těch mříží na schodech mezi přízemím a prvním poschodím západního traktu velitelské budovy zastavil, poklepal po nosné tyči, trpce se usmál a řekl ryba?“ „To víš, Jendo, pokaždé když tím místem procházím, tak se mi vybaví Ryba, ne ryba, kterou jsme měli dnes k večeři, ale plukovník Ryba. Jak se po špičkách krade od jedněch dveří k druhým, slídí a čmuchá, zda za dveřmi některého z pokojů tehdejší svobodárny neuslyší zvuky, co by prozrazovaly ženskou návštěvu. A spolu s Rybou se mi vybaví i zajíc.“ Plukovník se odmlčel a zahleděl se jakoby do dálky …. „Zajíc?......“ „Kapitán Zajíc? Ten, co nás onehdy doprovázel při návštěvě italské delegace?“, udiveně se ptal poručík. „Ne, ne, Jendo, ne ten Zajíc, s nímž jsme si tak báječně rozuměli vloni na závěrečném banketu, ale zajíc polní, Lepus europaeus, z podkmene obratlovců, třídy savců a řádu zajícovců. Obyčejný ušák, jakého občas potkáš na polích nebo za humny“. Poručík uznale pokýval hlavou, neboť byl ohromen s jakou přesností zařadil plukovník zajíce polního v rámci rozsáhlé živočišní říše. Tiše zakašlal a dodal: „Koukám, plukovníku, že nejste jen přes angličtinu a geografii, ale vyznáte se i v binomické zoologické nomenklatuře.“ Na plukovníkovi bylo vidět, že mu uznání poručíka polichotilo. Poručík chvilku váhal, zda má vyzvídat dál, nebo ne, Jeho zvědavost nakonec zvítězila a pokračoval ….“Nechápu ale souvislost, pane plukovníku, mezi plukovníkem Rybou a zajícem polním.“ „To by bylo na dlouhé vyprávění, Jendo,“ pravil plukovník, „a na dalších několik piv. A zítra nás čeká ještě druhý den prověrky připravenosti ústavu na tu naši vele-významnou akci, vždyť víš.“ …..“Jo vím, ale stejně bych neusnul, hledal bych souvislosti a probděl bych tak celou noc. A zítra musím být fit. Řeknete mi prosím něco k tomu, alespoň stručně,“ žadonil Jenda.

Plukovník se protáhl a znatelně ožil. Bylo vidět, že ho zájem mladšího kolegu potěšil, že někdo stojí o jeho vzpomínky. Zvedl sklenici, přiťukl si s poručíkem a dal se do vzpomínání. „Tys plukovníka Rybu nemohl zažít, Jendo. Ten do ústavu přišel z generálního štábu ve stejnou dobu jako já z vojenského učiliště, v té době jsi se určitě ještě hrabal v popelu.... Šuškalo se, že z trestu, ale to nemám potvrzeno, a koneckonců to ani není pro náš příběh podstatné.“ Na chvíli se odmlčel a usrkl trochu piva. „Na nás mladé byl jako pes. A popravdě řečeno, měl i důvod. Tehdy nás - mladých důstojníků a podpraporčíků, tam bylo neúrekom, jak by řekli Slováci. Téměř všechny současné kanceláře na prvním poschodí byly vyčleněny pro svobodárku. A co pokoj, to minimálně tři až čtyři nocležníci – vlčáci, co po večerech honili místní děvčata, však jednu jsem si taky ulovil i já, hezká to byla děvčica“, zavzdechl zasněně plukovník. „A ještě je, pane plukovníku, na svá léta vypadá vaše paní báječně“, skočil mu do řeči poručík, o kterém se vědělo, že je to zdvořilý lichotník. Plukovník jakoby nedbal na jeho poznámku pokračoval dál, ale bylo vidět, že ho to potěšilo „Někteří vlčáci soupeřili, kdo propašuje do kasáren hezčí holku. To Ryba věděl, ale jen zřídka něco vyčmuchal. A hody pro vlčáky, avšak muka pro Rybu, nastaly, když byla tancovačka přímo v ústavu – při příležitosti MDŽ nebo na Silvestra či při jiných příležitostech. V těch časech se na to hledělo. To Ryba si ty oslavy vůbec neužil. Většinu času strávil ve vestibulu prvního poschodí, odkud střežil hlavní přístup k chodbě svobodárky. Jenže když hlídal tam, tak nemohl být na schodišti, kudy se k pokojům taky dalo dostat. Když zahlédl, že do některého pokoje vklouzl rozvášněnej pár, tak hned tam utíkal, aby tomu zabránil, ale než tam doběhl, dveře zaklaply a mezi-tím do jiného pokoje proklouzl další sexuchtivý pár. Vzteklé Rybovo bouchání a dožadování se otevření dveří podezřelého pokoje nepomohlo. Když po nějakém čase si uvědomil, že to sám neuhlídá (a kdo by uhlídal pytel blech), tak si vzal pomocníky …. a nakonec došel ke spásné myšlence oddělit svobodárku od ostatního prostoru mřížemi. Svobodárka již dávno v kasárnách není, ale mříže přetrvaly dodnes.“ Pak znenadání vstal, zvedl půllitr piva a v pozoru se slovy „na věčnou pamjať palkovníka Rybu“ ho vypil do dna. A pak dodal, „Davaj ješčo adno“ a s hřmotem se posadil. Bylo patrno, že je v bujaře náladě, což poručíkovi vyhovovalo.

„To chápu, na dvou místech být nemohl, ale co má s tím společného zajíc?“ ptal se netrpělivě poručík Jenda. S chutí dopil sklenku piva a poručil další dvě. „S mřížemi nic, ale s Ry-bou, plukovníkem Rybou ano,“ odvětil plukovník. „Teď budu trochu spekulovat, Jendo, neboť nepátral jsem tehdy, a teď už to nemá smysl, jak se vše v závěru mého prvního roku v ústavu seběhlo. Zřejmě asi tak:

Po pravidelné kontrole dodržování řádu a plánů výroby svými podřízenými, při nichž nechybělo i preventivní zdrbávaní potenciálních provinilců, se plukovník Ryba ztratil ve své kanceláři. S pocitem zadostučinění, že hlavní úkoly dne již splnil, se uvelebil ve svém oblíbeném koženém křesle a přemýšlel, jak zvýšit morálku a pracovní kázeň ústavu. K soustředění, jak sám nejednou říkal, mu náramně pomáhalo házení zmuchlaného papíru do odpadkového koše, navíc si tím procvičoval odhad, přesnost a spolehlivost, tedy dovednosti, kterými se pyšnil. Když byl v nej-lepším, vyrušilo ho hlasité zvonění telefonu. S nelibostí, že ho někdo nepatřičný vyrušuje z tak bohulibé činnosti, zvedl sluchátko telefonu a otráveně ze sebe vytrousil: „plukovník Ryba, co ot….“ Pak náhle zmlkl a hbitě se postavil do pozoru „ppluukkovník Rrybba, ssouddruhu ggenerrale“ …..“Tak co“, ozvalo se ve sluchátku, „kdy budu mít ty plány na stole? Už to tu dávno mělo být!“ Ryba při těch slovech zbledl, pak zase zčervenal a z rozbušeným srdcem něco nezřetelného ze sebe vysoukal ….. „Co je? Jseš tam, soudruhu? Podej hlášení o stavu plnění úkolu!“ Tato slova nadřízeného dopadly na Rybu jako studené vody mohutného vodopádu. Tlačily na něj vší svou silou, přitiskly jej ke dnu, od kterého se nemohl a nemohl odrazit, ač se snažil ze všech sil. V hlu-boké rozbouřené vodě ztrácel dech. Potřeboval se z ní vynořit a alespoň trochu se nadechnout, nabrat sílu, aby generálovi dokázal, že je člověk na svém místě. Pak se mu podařilo se vzpamatovat, ale stále nebyl v obraze. V hlavě mu lítaly objednávky a porady z první poloviny roku …, zanic na světě si ale nemohl na plány pro generála vzpomenout. „Uklidni se Franto, uklidni se proboha“, v duchu se povzbudzoval. Pak se konečně, nadechl a nejistě reagoval .“Pplanny, jakké plaany, ssouddruhu gegenerrale?“ - “No přece proboha mapy z těch pěti vojenských lokalit, které si objednala u nás kvuska! Na rekognoskaci v květnu jsme všechny prostory spolu prošli, přímo na místě jsme upřesnili každý jednotlivý prostor mapování a stanovili jednotné měřítko - 1 : 500.“ - „Jooo ..., tyto plány máte na mysli, soudruhu generále,“ tentokrát Ryba pohotově zareagoval, i když stále nevěděl o co jde „do konce roku je máte na stole, spolehnete se, soudruhu generále. Je třeba ještě udělat závěrečné revize, formální úpravy, vždyť víte ....“ vymejšlel si Ryba. Generál mu skočil do řeči, „Konec roku v žádném případě nepřipadá v úvahu, termín byl konec října, maximálně mohu couvnout o měsíc, jinak budeš mít nepříjemné potíže, Kapře“. Ve sluchátku se ozval zvuk, jako když někdo rozčileně praskne telefonem.

Ryba chvilku stál jako opařený, pak se vzpřímil a chodě z kouta do kouta své rozměrné pracovny tvrdě přemýšlel. Nemohl si zanic vzpomenout na objednávku velkoměřítkových map pro kvusku. „Přišla přímo ze štábu a týkala se pěti lokalit“ v duchu několikrát přemítal slova generála. „Sakra, krucifix!“ Ryba zaklel, „moc času mi nezbývá, aby se to stihlo ještě před sněhem, abych si kůži zachránil....“ A nastal cirkus rovnající se mobilizaci, v němž byl Ryba ve svém živlu, jako skutečná ryba ve vodě. Improvizace a tlak na lidi, to bylo jeho. Do boje za splnění „mimořádného“ úkolu, který si vymyslel štáb, bylo povoláno vše, co mělo ruky a nohy, dokonce i pár záložáků. Proběhl rychlokurs technik velkoměřítkového mapování, neboť většina příslušníků ústavu v průbě-hu své kariéry s ním nikdy nepřišla do styku. Oprášila se i dlouho skladována a nepoužívána technika pro číselné a stolové mapování (redty, dahlty, friče, kerny, latě a stativy také i onaké). Mezitím plukovník Ryba za pomoci svého asistenta objevil mezi haldou papírů zapomenutou objednávku. Z kompletovaly se pracovní skupiny a vyrazilo se do terénu.

Denní režim naší pracovní skupiny, která se usadila v Strašicích na Rokycansku, byl jednoduchý. Až na to, že to nebylo za kanonády děl a pod střelbou, se od válečného zřejmě nijak nelišil. Budíček ve 4:00 h, snídaně v místních kasárnách a ještě za tmy odjezd do prostoru mapování, aby už při rozbřesku se začalo měřit. Když bylo ještě šero, tak se muselo na latě přisvítit, přesnost dostávala na frak ….... Oběd studený, co si kdo donesl nebo nechal si koupit. Když už nešlo pro tmu měřit, tak se odcházelo zpět do kasáren, kde nás čekala večeře. Občas se zašlo na hodinu dvě do hospody se dojíst, neboť po celodenní dřině kasárenská večeře nestačila doplnit ztracenou energii. Kolem deváté večer začínala druhá směna, neboť naměřené hodnoty bylo nutno vyhodnotit, vynést do mapových listů, zakreslit vrstevnice a polohopis podle plánku zpracovaného v terénu… vždyť to znáš, Jendo. Nejen lidi a les, v němž jsme mapovali, ale i technologické postupy dostávaly na frak, ani nevím, zda o tom všem ti mám vyprávět, abych neposkvrnil pověst ústavu a jeho zaměstnanců (TEXT V ZÁVORCE VYPUSTIT NEBO VTIPNĚ ROZVÉST, jde o ilustraci plnění tohoto mimořádného úkolu – např. jak s milimetrovou přesností nejlepší geodet ústavu za mrazivého počasí zaměřoval a pak za asistence jeho skupiny i skupin určených pro podrobné měření stabilizoval body místní geodetické sítě. Bez rozmrazení promrzlé půdy horkou vodou nebo ohněm nešlo vykopat jámu pro kámen (nadzemní značku bodu). Ten se pak vkládal na milimetr přesně do řídké „kaše“, která postupně tuhla až na hmotu podobnou betonu. Že po upadnutí mrazu se kámen v rozmrzlé přemokrelé půdě vychýlí i o několik centimetrů, jsme všichni věděli, ale úkol byl splněn, náčelník si odškrtl patřičnou položku a jelo se dál. Mohlo se přistoupit k podrobnému měření, při němž nadevše převládal bojový přístup. Odnesly si to především mladé dřeviny, které vadily měření. Tu zkázu na porostech si ani neumíš představit, zejména pokud bylo stanoviště měřiče v hustém porostu! Naše mačety byly v permanenci, aby měřič měl svou vizíru. Splnění úkolu bylo prvořadé, na křoví a mladé stromy se nehledělo, prostor musel být zahuštěn podrobnými výškovými a situačními body, jak to měřítko mapy vyžadovalo …. Hrozbě, že tam ztvrdneme do vánoc, jsme se chtěli za každou cenu vyhnout. Skupinám, jež měřily stolovou metodou bylo ze šetrných důvodů - aby se nezničila podložka určená pro topografický originál- nařízeno „odborným“ vedoucím připevnit na stůl obyčejný (nezajištěný) karton, který po zvlhnutí vypadal jako plastická mapa Tater. Požadována vysoká přesnost a kvalita byla ta tam).

Pod tíhou, že nás tam Ryba nechá i přes Vánoce jsme dřeli od časného rána do půlnoci, téměř dvanáct hodin o studené stravě. Jeden podvečer, už bylo sotva vidět, když přiběhl voják Klouzek, že kluci našli zajíce. Když jsem tam přišel, tak debata nad ním byla v plném proudu. „Ten zajíc je chcíplý,“ pronesl vojín Opatrný. „Co blbneš, kamaráde, chcíplý zajíc vypadá daleko hůř, toho zajíce někdo postřelil a po zaběhnutí ho střelec nenašel“, opáčil druhý voják – tuším, že z geodetické skupiny kapitána Kráľolehotského. „Pusťte mě k němu, já se ve zvěřině vyznám, otec je myslivec,“ ozval se svobodník Jelen a dral se do středu skupinky asi šesti vojáků. „Tuším“, pokračoval svobodník Jelen, „že je zastřelenej, ale v tom šeru nikde nevidím stopy po brocích“. „No vidíš, že je zastřelený, jak jsem říkal, ty váhavče, a navíc je pěkně uloženej, akorát na pekáč,“ navázal na svoje předchozí tvrzení vojín od Kráľolehotského a vítězoslavně se podíval na vojína Opatrného. „Je určitě chcíplý, já se ho ani netknu“, rezolutně vyslovil své mínění vojín Opatrný a poodstoupil stranou. Z kolemstojících se k Opatrnému přidal už jen vegetarián Žemlička. „A kde vezmeš pekáč ty mudrlante“, přidal se do debaty záložák Maxa. Jelikož všichni byli hladoví, jak vlci v tundře, nikdo kromě vojína Opatrného již nepřipustil, že jde o chcíplého zajíce. „Pekáč sice nemáme, ale můžeme rozdělat oheň a upéct zajíce na rožni. Hned za sebou máš vhodný klacek Maxo, stačí se jen ohnout a vhodně ho ořezat“odpověděl na dotaz záložáka Maxy někdo ze skupiny. Asi po čtvrťhodinovém dohadování převládl názor, že zajíc není chcíplej, ale pěkně uloženej a že se upeče. Má připomínka, že to není dobrý nápad, že do půl hodiny musíme stejně kvůli tmě s měřením skončit a za další hodinu až hodinu a půl můžeme sedět v teple u kasárenské večeře, v té rozvášněné debatě jaksi zanikla. A koneckonců ani já sám jsem ji nebral vážně. Hlad v kombinaci se zvědavostí, jak chutná zajíc, převálcovaly mou opatrnost.

„Hoši, rozdělejte pořádný oheň, já zatím vykuchám zajíce a rozporcuji ho“, pronesl svůj návrh „myslivec“. Nasledovalo horečné úsilí, aby pořádný oheň již začal plápolat. Ti prozíravější se starali především o to, aby jim „myslivec“ vyřízl ze zajíce ten nejlepší kousek. (LZE ROZVINOUT POPISEM chování RŮZNÝCH TYPŮ při porcování zajíce, jeho opékání a konzumaci– průbojný, nesmělý, slušný, nenápadný ale vychcaný, nedočkavý, vystrašený, naoko konzumující, aby se mu nesmáli apod., zpestřit smyšleným příběhy, například hádkou při porcování či opékání nebo při konzumaci, např. že někdo pozřené okamžitě vyvrhl, druhý to strašně vychvaloval a pak ohořelý kousek zajíce tajně vyhodil apod.). Když každý dostal svůj kousek, vřava se zklidnila, hlavním úkolem bylo své maso „ugrilovat“ co nejlépe a pak sníst a hojda „domů“, do tepla. K tomu kromě klacků, z nichž jsme udělali rožně, jsme neměli nic jiného, žádné koření či sůl, dokonce ani chléb nikdo neměl. A nebyla ani trpělivost maso řádně opéct. A výsledek se dostavil, poznal jsem ho na vlastním kousku. Tu hořkost spáleného zaječího, z níž jsem téměř nic nepozřel, jsem cítil v ústech hodně, hodně dlouho … Když se tak na to s odstupem času dívám, možno to mělo i kladnou stránku. Co když šlo o skutečně chcíplého zajíce a andělé strážní to zařídili tak, aby se „ogrilované“ maso nedalo jíst? Zřejmě nebyl jsem sám s mými pocity, neboť s mým návrhem, abychom se stavili při cestě do kasáren v nějaké hospodě a zapili zajíce pivem, všichni souhlasili. Když naše parta vstoupila do jedné z mirošovických hospod, která byla nejbližší na cestě do kasáren, hospodská vřava utichla a oči hostů se upřeli na nás. V maskáčích, pod kterými jsme kromě „vaťáků“ měli i několik vrstev spodního prádla, jsme vypadali obrovitě. Když jsem se podíval na kapitána Kráľolehotského tak jsem se z chutí zasmál. Kolem úst a na čele měl černé čmouhy hořce páchnoucí spáleným zaječím masem. „Ty ale vypadáš, kapitáne, setři si tu špínu z obličeje!“ - „Staraj sa o seba ty Hubo kozatá, si iste čiernejší než ja“ opáčil kapitán. Otočili jsme na ex každý po dvou půllitrech a spěchali do kasáren se najíst, opláchnout a nastoupit do druhé směny. Když jsme opouštěli hospodu, smrtelné ticho vystřídala opět bujará vřava hostů. Tak to je můj příběh se zajícem, Jendo.“ „A měl někdo trávicí problémy, nějaké následky?“ ptal se poručík. Plukovník pokroutil hlavou, chvilku se zahleděl do dálky, jak se dělá, když si chcete na něco dávného vzpomenout ...“Nejsem si vědom, že by někdo měl vážnější potíže. V mém případě to byla jen již zmiňovaná odporná hořká příchuť v ústech, která časem odzněla. Vše z ní vyprchalo, až na vzpomínky, na nichž má hlavní „zásluhu“ nezapomenutelný plukovník Ryba.“ „Děkuji, plukovníku, za vaše vyprávění. Podobně jako vám i mě se ode dneška bude vybavovat plukovník Ryba a zajíc polní, když budu stoupat po schodech mezi přízemím a prvním patrem západního traktu velitelské budovy ústavu.“ Plukovník se protáhl, decentně si zakryl ústa, aby zamaskoval zívnutí ...„Tak co, Jendo, dáme si na závěr panáka? Na můj účet ovkors. Máš to za odměnu, že jsi měl trpělivost mě vyslechnout. Já jsem to potřeboval možná víc než ty, vzpomínky na dobu, kdy jsem byl v plné síle, jako dnes ty, člověka tak starého jako já, posílí a povzbudí“. - „Ne plukovníku, platím já!“ „Ne, Jendo, já! Číšníku ...“