TOPOGRAF A VARHANY
Jiří Knopp
V rámci praktické výuky v terénu jsme se ubytovali v jedné malé vesničce poblíž řeky Labe, která se pomalu šinula k Děčínu. Dva kamarádi jsme tvořili měřickou skupinu, říkali jsme si Vltavani. Jeden pocházel z Davle, druhý od branických ledáren. Hned druhý den jsme se dali do práce a pilně jsme zakreslovali objekty zobrazené na leteckém snímku do mapy. Tahle práce nás bavila a šla nám od ruky. Večery však byly nudné, zábava žádná, děvčata před námi vojáky zavírali dva západy. Jedinou záchranou byl pro nás konzum, ve kterém kraloval pan Karel, který byl zároveň místním kostelníkem a snad i hrobníkem.
V zásobách konzumu jsme našli pár desítek lahví kořeněného vína značky Malagelo, kterou nám Franta dával ve slevě za 6,60 Kč. Jednou, jsme seděli za kostelem, popíjeli vínko, sluníčko se pomalu sklánělo za hory a já jsem tak nějak neprozřetelné řekl: “Chybí nám ještě trochu hudby.“ Karel se zapotácel a řekl:“Esli umíte hrát na varhany, tak já otevřu kostel a můžete nám zahrát.“
No, já jsem uměl hrát na pianovou harmoniku a tak jsem se hlásil, že varhany zvládnu také. Ještě však bylo nutno, abychom doběhli pro naše kamarády z vedlejší vsi, aby mě šlapali na měchy, protože ty varhany nebyly na elektronický pohon. Psal se totiž rok 1953.
A tak nastal ten okamžik, posadil jsem se za varhany, pominul jsem některé z mnoha rejstříků, kterými tento starobylý nástroj oplýval a spustil jsem valčík na rozloučenou. Velebné tóny této nádherné skladby se nesly hluboko do kraje, lidé přestávali pracovat a nábožně poslouchali ten chorál. Přešel jsem na národní, ale i prostonárodní písně, a protože mi to šlo, troufl jsem si i na nějaké ty taneční písně, které hrával orchestr Karla Vlacha. Ale, když jsme zahlédli jak se ke kostelu blíží skupina bohabojných babiček, spustil jsem nábožnou píseň o tom, že se narodil Kristus Pán a neseme vám novinu. Myslím, že tím jsem to zachránil a o znovu svěcení kostela se už nemluvilo.