Kartoreprodukční škola Vojenského zeměpisného ústavu 1947-1948

a její pedagogický sbor

Kamil Čelikovský, říjen 2013

Dnem 1. září 1947 byla zahájena výuka na kartoreprodukční škole Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ). Posluchači byli vojenští elévové, občanští zaměstnanci ústavu, délesloužící poddůstojníci a rotmistři - všichni, kteří v tomto roce nastoupili ve VZÚ a kromě profesní praxe na odborech museli ještě získat základní teoretické znalosti.

Pro výuku byl vybrán z vedoucích náčelníků různých odborností pedagogický sbor orientovaný především na kartografii a nauku o mapách – jak vlastně mapa vzniká a jak se využívá.

Ředitelem školy byl ustanoven náčelník kartografického odboru pplk. Ing. Karel Frýbort. Kartografický odbor byl složen ze čtyř oddělení – oddělení kresby situace, řízený škpt. Josefem Myškou, dále oddělení kresby terénu řízené škpt. Josefem Hůlou a oddělení zvláštních map vedené škpt. Josefem Kašičkou. Součástí odboru bylo ještě oddělení konstrukce map, které v té době řídil mjr. Roman Skopalík, později pak mjr. Jiřím Linhartem.

Kresba situace – škpt. Myška:

Kromě svého oboru přednášel ještě historický vývoj mapové tvorby se zaměřením na význačné historické osobnosti. Byl to vynikající odborník a schopný pedagog.

Kresba terénu – škpt. Hůla:

Působil ve VZÚ jako rotmistr ještě za první republiky. Perfektně ovládal různé metody vyjadřování průběhu terénu – vrstevnice, šrafy, barevnou hypsometrii a při výuce se především zaměřoval na stínování terénních tvarů.

Zvláštní mapy – škpt. Kašička:

Zabýval se všemi druhy map kromě map s běžně používaným kartografickým zobrazením. Byly to zvláště mapy školní a výukové, mapy jiných států, mapy pro speciální účely a mapy světadílů různých měřítek. Patřily mezi ně i mapy s  různými speciálními orientačními a polohovými sítěmi, jako to např. byly mapy letecké a námořní.

Reprodukce map – npor. RNDr. Karel Čermín:

Bývalý elév VZÚ z první republiky, absolvent přírodovědecké fakulty University Karlovy. Přednášel různě používané metody tištění map se zaměřením na ofsetový tisk a na postupy při zhotovování plochých tiskových desek. Původně byly používány tiskové kameny (tzv. technika kamenotisku) avšak v důsledku technického vývoje se přešlo na tiskové desky zinkové .

Mapová zobrazení – mjr. RNDr. Jiří Kousal:

Absolvent přírodovědecké fakulty Univ. Karlovy, oboru geografie. Již od roku 1945 pracoval ve VZÚ jako náčelník skupiny vojenského zeměpisu, který nám přednášel. Zároveň také přednášel deskriptivní geometrii, klasickou matematiku a teoretické základy mapových zobrazení, polohové geodetické základy mapové tvorby a všeobecný zeměpis. Byl vynikajícím pedagogem, který uměl názorně vysvětlit zdánlivě složité odborné úkony.

Součástí kartografického odboru bylo ještě tzv. konstruční oddělení řízené mjr. Jiří Linhartem. Oddělení bylo technicky vybaveno vynášecími přístroji, koordinátografy, pantografy, stereokomparátory a překreslovači. Příprava konstrukce map zahrnovala na základě technického projektu vyznačení všech matematicko-geometrických mapových prvků – především vynesení mapového rámu s příslušnými údaji, sítí zeměpisných a rovinných souřadnic s návazností na sítě sousedících listů, umístění pevných geodetických bodů. Na tomto oddělení jsme byli se všemi těmito základními údaji podrobně seznámeni.

Také nám několikrát přednášel mjr. Vilém Javůrek, který byl odborníkem na tiskové materiály – tiskový ofsetový papír (začínal melamin) a tiskové barvy; jako rotmistr působil v předválečném VZÚ. Byl ruským legionářem se všeobecnými znalostmi, které uměl vhodně popularizovat a názorně vysvětlovat; přednášel též o historii VZÚ a jeho osobnostech.

Přednášky měl několikrát také škpt. Jochánek, italský legionář, mariňák, odbojář proti nacismu; byl příslušníkem popisného odboru se zaměřením na mapy zvláštního určení; zabýval se hydrologií a kartografickým vyjadřováním vodstva na mapách. Krátce po Únoru byl zatčen a více jsme o něm už neslyšeli.

Prošli jsme také exkurzemi na fotogrammetrickém odboru a to hlavně při předvádění fotogrammetrické techniky – stereoplanigrafů, multiplexů a dalších přístrojů. Probíhaly hlavně při přednáškách o využívání leteckých snímků při tvorbě map základních měřítek a doplňování obsahu odvozených map. V základních měřítkách to byly hlavně fotoplány, které topograf využíval v polních podmínkách při stolové metodě jako měřický podklad a také při tzv. klasifikaci objektů na leteckých měřických snímcích mapovými značkami přímo v terénu. Následovala tzv. univerzální vyhodnocovací metoda, kdy fotogrammetr na stereoplanigrafu vyhodnocoval a vynášel na polní mapový list linie vrstevnic, body a plochy v souladu s obsahem klasifikovaného snímku. S vývojem mapovacích technologií nabyl tento obor fotogrammetrie s postupem času na významu. Dále byly využívány zrcadlové nebo čočkové stereoskopy (tzv. brýle) které kromě topografů v terénu využívali v kreslírnách také kartografové. Seznámeni jsme byli též s funkcí a obsluhou fototeodolitu – významného prostředku snímání při mapování. Fotogrammetrii jako technologii mapování nám přednášel mjr. Ing. Ledvinka, budoucí profesor na ČVUT.

Rovněž byly uskutečněny exkurze na astronomicko-geodetickém odboru, kde jsme byli seznámeni s různými typy teodolitů, výstavbou a údržbou geodetických základů a s využitím astronomických měření ve prospěch mapové tvorby.

Na topografickém odboru to bylo hlavně seznámení s tacheometrickými eklimetry a metodami tvorby situačního obsahu základního měřítka mapování přímo v terénu a to od klasické stolové metody až po fotoplán a také s klasifikací leteckých měřických snímků.

Podrobně jsme byli seznámeni s reambulací map základního měřítka; tehdy to byla mapa 1:25 000 ale také topografické sekce 1:20 000. Základní měřítko 1:10 000 se sice započalo zpracovávat později, ale již bylo o něm v průběhu školy zmiňováno. Tento obor nám byl přednášen praktiky, terénními topografy - např. také mým budoucím náčelníkem topografického oddělení pplk. Jeřábkem.

Klasickou matematiku nám též přednášel mjr. Roman Skopalík, důstojník předválečného VZÚ, odbojář proti nacismu a bojovník na pražských květnových barikádách. Vzděláním byl absolventem reálného gymnázia, Vojenské akademie v  Hranicích a topografického kurzu VZÚ. Byl odborníkem na vyjadřování průběhu terénu, na tachymetrii, kterou nám populárním výkladem dovedl přiblížit – terénní kostru, údolnice, hřbetnice, konstruování průběhu vrstevnic mezi zaměřenými výškovými body i „česání“ vrstevnic a další.

Ještě nám přednášel – ale asi jen dvakrát – kpt. Grgurič, náčelník skupiny plastických map. Nejvíce nám dala zabrat exkurze na pracovišti této skupiny, kde to vonělo barvami a hobrou.

Úmyslně jsem se zmínil kromě osobností pedagogického sboru školy i o přednášejících mimo tento sbor; tito lidé se též významně podíleli na výuce a tím na odborné úrovni této školy.

V kombinaci s praxemi na jednotlivých pracovištích se z absolventů této školy stali kvalifikovaní odborníci, schopní samostatné práce a výkonu funkcí v daném oboru.