Kdo byl strýc Jeban

Podplukovník Erban byl vynikající topograf a učitel s celou řadou kladných i záporných vlastností, který nás mnohému naučil. V našich devatenácti letech nás však velmi štval a kde jsme mohli, dělali jsme si z něho legraci. Dost často říkal, že za Rakouska by naše chování neuspělo a že s tak špinavými botami by se každý fárák styděl jít byť i ke koňům. Takže jeho přezdívka byla i „strejda Rakuš“. Trvale se vryl v paměť jako „Jeban“.

Že nás vychovával jako zdatné měřiče nám nevadilo, vadilo nám, že se pletl do řemesla i našim velitelům čet a veliteli roty a opravoval náš pořadový krok, vojenské vystupování, způsob zdravení a dokonce i způsob provádění úklidu.

Bylo to jedno pondělí, kdy jsem měl tak zvanou světničku. Ostatní vyběhli na rozcvičku a já zůstal na světnici sám s koštětem v ruce. Zametal jsem, když jsem si všiml, jak se kolem okna mihl stín strejdy Jebana. Věděl jsem, že se určitě půjde podívat na naší světnici a tak jsem rychle nametl kopici smetí, připravil jsem se a když otevřel dveře, poslal jsem mohutným golfovým úderem smetí vstříc našemu přísnému karateli. Ten se rozkašlal a spustil na mě:

„Jak to metete? Takhle se přece nemete. Já vám ukáži jak se mete. Podejte mi láhev s vodou.“

Když dostal žádané, pocákal místnost vodou, vzal koště a začal zametat. Já jsem si lehl na postel, abych snaživému uklízeči nepřekážel a strýc se dal do zametání právě v okamžiku, kdy se moji kamarádi vraceli z rozcvičky. No, stal jsem se slavným, protože moji kamarádi nelenili a všem vyprávěli, jak jsem ležel na posteli a strejda Jeban za mě zametal.

Samozřejmě, že mě to jen tak u strejdy neprošlo.

Jak jsem hledal gumové boty

My, topografové jsme si museli vyfasovat také gumové boty. Když bylo po dešti, nařídil nám vzít si na výuku topografie v terénu – měření stolovou metodou - gumáky. Já jsem gumáky nenašel, tak jsem nastoupil v normálních půlitrácích. Domníval jsem se, že se strejda nevšimne, ale on si všiml. Postavil se bokem k nastoupenému dvouřadu, pak zapíchl ukazovákem směrem ke mně a zvolal:

„Všichni mají gumové boty, jenom žák Knopp je nemá. Jak to, že nemáte gumové boty, žáku Knoppe?“

Ve své odpovědi jsem použil neobvyklých slov, protože jsem věděl, že ho to popudí. A také jo.

„Von mi je, patrně, někdo uzmul.“

A teď to začalo:

„Jo on vám je patrně někdo uzmul. Tak víte co? Já vás patrně nechám zavřít. Tak to vidíte – on patrně někdo uzmul gumové boty.Tak takhle né ...“

Přesto zavelel k odchodu, šel stále kolem našeho trojstupu, kroutil hlavou a stále, celou dobu, po kterou jsme kráčeli ke Kočce, kde jsme vždycky měřili, nahlas si stále opakoval ta moje slova „PATRNĚ“ a „UZMUL.“

Balada o strejdovi Jebanovi

Jednou přijel od své ženy strýc Jeban jaksi rozmrzený

on zlostí nemoh´ v noci spát, pět hodin bylo, již chtěl vstát.

A že byl vždycky mužem činu, shodil ze sebe peřinu

a zvesela již, žádné plačky natáhl své povlíkačky.

Však slyšte dál mou baladu, co spravilo mu náladu:

Řekl strýc, ech, žádné fraky, spéruji já všechny žáky,

ach, to budu blažený, to zažene zlost ze ženy.

Jak řekl, tak udělal, na cestu se ihned dal.

Do kasáren, vpad´ náš strýček, když právě troubil budíček,

na nic nečekal on více a prudce vrazil do světnice.

Hned od dveří nám to začal dávat, prý dávno už jsme měli vstávat,

na všechno nadával on notně, že oblékáme se prý nejednotně,

morálky prý nemáme ni kouska, to oni, ještě za Rakouska -

s tou vaší prý se máme schovat, teď už se, škoda, nesmí fackovat.

Křičel, nadával a soptil, až se celý unavil a zpotil

a nejdřív zčervenal, pak zmodral a když se z toho trochu probral

poznal, že mu v hlavě hučí, když si tak pěkně hejbnul žlučí.

Konec balady musí být smutný, neb v baladě je smutek nutný,

leč balada je balada, však skutečnost je jiná, tak si žáci nezoufejte a napijte se vína.

Ve víně je radost a ve vodě je žal, ať si strejda klidně hejbe žlučí dál.

(Napsáno v roce 1954 na stroji pplk.Ing. Routa na papíru zvaném dřevák)

Žákovské polní práce kdesi u Úštěka

Strýc Jeban objížděl měřické žákovské skupiny na ruském motocyklu se sajtkárou, přičemž zjistil, že pracují liknavě a proto nařídil dělat i v sobotu a v neděli. Všichni se na to vykašlali a odjeli většinou do Litoměřic za svými snoubenkami. Tak učinili i žáci Blažek s Knoppem, kteří v pondělí ráno snídali v hospodě, když se kolem nich mihl strejda Jeban na motocyklu. Rychle vyběhli, nasedli na autobus, další stanici vystoupili, běželi na své stanoviště, postavili stůl, eklimetr zn. Frič, poslali laťaře na roh pole a začali měřit, když už k nim spěchal Jeban.

„Jak dlouho již observujete?“

„Řekl bych tak půldruhé hodiny.“

„Tak půldruhé hodiny? Já jsem se ptal ve vesnici kováře a ten řekl - teď právě vodjeli autobusem. Mám vás zavřít? To bych musel zavřít také Šilhavýho, kterej tam ještě není a také Rybenskýho, kterého jsem potkal ráno v Lítoměřicích a na otázku co zde dělá mi řekl – čekám, až mi uschnou šaty? Pošlete dál toho laťaře.“

„Di dál ty vole.“

„Co jste to řek?“

„Jdi na roh pole.“

„Ale já jsem slyšel – jdi dál ty vole! Tak takhle nééé, to nééé ... “

Střípky z Vojenského zeměpisného ústavu

Kdysi dávno nastoupil na kartografické oddělení VZÚ, kterému „velel“ major Bořivoj Láznička, novopečený inženýr nadporučík Havlín. Dostal za úkol zhotovit kartografickou předlohu listu mapy, zřejmě měřítka 1:50 000. Když Lázničkovi předal inženýr Havlín vypracovanou předlohu, začal si starý kartograf rvát vlasy, běhal zběsile po chodbě a křičel: „On to nakreslil plnicím pérem!!!“

Majoru Lázničkovi by snad nevadilo, kdyby tato předloha byla kartograficky vykreslena vhodně nabroušeným dámským perem značky Orlík, ale „plnicí pero“ to bylo opravdu na infarkt. Ovšem nakonec zvítězil, po dlouhém čase, novátorský počin mladého inženýra. Jistě, jinak by to nemohl dotáhnout na hlavního inženýra.