Již v roce 1947, dva roky po nejstrašnější válce, byli přijati do Vojenského zeměpisného ústavu první elévové, aby se zde vyučili na kartografy, případně na jiné profese. V té době se na vojně vše řídilo dle A-1-1 , což byl základní řád. Již za dva roky poté, se uskutečnil hromadný start elévů (později učňů). Přihlásilo se mnoho mladých „mužů! – snad 200 a přijato bylo 43 a to z celé ČSR, Čechů, Moravanů a Slováků.

Název ELÉV se nám líbil a tak záhy potom, když jsme se dostali do tiskárny jsme si vytiskli vizitky – elév X.Y., bydliště Vojenský zeměpisný ústav, Rooseveltova 23. No u našich děvčat, se kterými jsme se záhy seznámili, měla vizitka úspěch. Již to tajemné slovo elév. To zabíralo. Ostatní slova, která jsme záhy pochytili tak tajemné nebyly. Stejnokroji se říkalo mundur a byl poskládán z kořistních uniforem, ve kterých fašisté táhli na východ, ale i do Afriky. A tak jsme stříhali knoflíky německé a přišívali naše, se lvíčky. Přezky k opaskům jsme posháněli také naše prvorepublikové. Také boty nebyly nové, ale rovněž trofejní, opatřené cvočky. Kdepak ponožky – vyfasovali jsme onučky. Vázat onučky – to nebyla žádná legrace. To nás maminka neučila. Tady nás to učili starší elévové, kteří nastoupili v r. 1947 a ti nám dali pocítit, co že je to A-1-1 a buzerace. Buzerace nás pak provázela celý vojenský život, až v samém závěru bylo nahrazeno šikanováním. Obsah obou výrazů byl však stejný.

Ne, že bychom v patnácti letech neznali pár sprostých slov, i když tenkrát se za vyřčení sprostého slova dostávalo ve škole rákoskou a doma od táty přes hubu. Ovšem s čím na nás vyrukovali někteří „dýzláci“, tak to ochromilo i odrzlé pražáky. Rotný Klofáč si nebral servítky, když ráno přišel do světnice pravil: „vyvětrejte si tady, je tu smrad jako když se prskají vopice a ty slamníky si zformujte, máte to jak naprcaná bělice“.

Ještě, že již v roce 1950 se ujal vojska ministr národní obrany Alexej Čepička. Možná, že se to někomu nebude líbit, ale on vydal Nové řády – ty slavné A-1-1 přestaly platit a náš soubor zpíval píseň: „Řády Čepičkovy nechodí plaše kolem horké kaše…“. A skutečně, my jsme dostali na míru šité uniformy. Příděly masa a všeho, že jsme se skutečně dobře a hodně najedli, fasovali jsme denně půllitr mléka pro mladistvé, kilo bonbonů cucavých a kilo čokoládových. Byli jsme přestěhováni z Mautnerky do Vojenského zeměpisného ústavu, kde bylo ústřední topení, krásné umývárny a místo starých dýzláků jsme dostali jako náčelníky a vychovatelé vyškolené kádry. Takže už žádné výrazy, po kterých by se zapotácel námořník slušně upravený alkoholem.

Vycházky jsme měli ve středu, v sobotu a neděli do 21,30. Někteří stačili v neděli navštívit na Václavském náměstí kino Čas od 12,3O, potom kino od 15 hodin, jiné od 17,3O – jen to od půl osmé ne – na to už musela být přesvečerka.

Brzy jsme absolvovali taneční – a to v podání příslušnic VZÚ, které se uvolily nás naučit základům tanečního pohybu. Potom již jsme získávali zkušenosti na tanečním parketu ve Stromovce „U Vaňhů“. Do VZÚ jsme se vraceli během přes Stromovku a naše kondice se tím výrazně zvyšovala.

V té době se stalo okřídleným rčením: Je blbej jak Anděl. No, ať právem, či neprávem se našemu nadporučíkovi, který byl pověřen výchovou učňů, začalo říkat Anděl a já opravdu nevím, jak se ve skutečnosti jmenoval. Jednou se při úklidu rozvinula taková diskuze mezi ním a námi. Anděl diskutoval se žákem Koukalem a řekl mu, že by rád věděl, co si o něm myslí. Koukal se vykrucoval: jo a vy se mi pak budete mstít. Anděl řekl: Koukale, já vám dávám tady přede všemi slovo, že se vám nic nestane. Tak se Koukal odhodlal a řekl: „No tak si o vás myslím, že jste pěknej vůl.“ Všechny nás to ohromilo, zůstali jsme jako přimraženi a čekali jsme na reakci soudruha nadporučíka. Ten se pousmál a pravil: „Koukale, vy jste genius.“a bez dalšího odešel.

O Koukalovi by se dala napsat ještě jedna epizoda. Byl totiž velmi vysoký, určitě měl nejméně 190 cm a měl tu výhodu, že při úklidu skříňky mu stačilo, aby si stoupl na špičky, nebo jen trochu povyskočil a utřel prach na její horní části. Jednou to udělal tak nešikovně, že si při seskoku dolu „natrhl pytlík“. Samozřejmě, že se hned našli vtipálkové, kteří se dívali, jestli jedna kulka neskončila pod skříněmi, ale milého Pepíka Koukala odnášeli sanyťáci a on nás prosil:“Kluci, modlete se, ať jsem plodnej.“ Po této stránce to dopadlo dobře, ale když si někdo, později, nemohl vzpomenout na jeho jméno, tak řekl:“No ten jak mu upadla ta koule pod skříňku.“

Vychovatelem se stal desátník Vysoký, o němž jsme se dozvěděli, že to je komunista a že snad bojoval ve Španělsku proti fašistům. Ovlivnil nás velmi a dokázal to, co žádný velitel. Polovinu z nás vybral do kurzu, se kterým dělal divy. Rozcvičku jsme měli dobrovolně hodinu denně, večer jsme lezli ve Stromovce po paradráze, chodili jsme navštěvovat v Praze přednášky o životě, o vesmíru – no my jsme byli do toho úplně zažraní. Šli jsme pěšky do Liberce, absolvovali jsme bojové hry – třeba boj o vesnici. Nevím, jak by se vše s námi vyvíjelo, kdyby po asi pěti měsících nebyl tento kurz zastaven – údajně pro kastování části ročníku proti druhým. Členové kurzu toho velmi litovali.

Náš ročník byl rozdělen na několik skupin a absolvovali jsme jakési „kolečko“ po pracovištích. Jednou skupinou bylo kartografické oddělení, druhou litografie, třetí reprodukce a čtvrtou tiskárna. Mnoho z nás, se na základě tohoto kolečka rozhodlo, čím budou na celý život. Frantu Blažka okouzlil obří reprodukční aparát a už ho nikdo od něho neodloučil na nějakou delší dobu. Také Neuberg se stal tiskařem, Dušátko přilnul k litografii, Rybenský, Knopp, Nejman a další ke kartografii.

V kartografii se začalo tím, že jsme třeli čínskou tuž v táfličkách s vodou na skle a tak jsme si připravovali tuž. Teprve, když jsme měli plný kalamář tuže, přešli jsme k broušení pera značky orlík. Každý z nás toužil získat pero značky „žilot“ nebo „ somervilku“. Myslili jsme si, že bez takového nástroje se nedá utkat pořádná čára. Až z nás toho vyvedl škpt. Záruba, který nenabroušeným orlíkem kouzlil krásné kaligrafické písmo. Chodili jsme za ním, aby nám nakreslil monogram naší dívky, který jsme pak vkládali do obálky s tím, že je to nakreslené od nás.