Bylo to ještě v dobách, kdy se po operaci žlučníku „dávaly“ pacientům křížkové lázně a to opakovaně. Moje manželka si už zvykla, že se jednou za rok musí smířit s mojí třítýdenní nepřítomností. Karlovy Vary byly tehdy plné českých a slovenských občanů, kteří lázně skutečně potřebovali. Hlavní léčebnou kůrou bylo pití karlovarských pramenů a lázeňští lékaři je bohatě předepisovali třikrát denně. Kromě sání Mlýnského, či jiných pramenů, elektroléčby, skotských střiků, saunování a masáží se doporučovala dozovaná chůze po okolních vyhlídkových věžích a posezení u jezírka s labutěmi. Málem bych vynechal jídlo, které bylo dietní, podle druhu onemocnění pacientů. Mě byla předepisovaná, vzhledem k mé tělnatosti, pravidelně redukční dieta. Stihnout všechny nařízené procedury znamenalo neustále sledovat čas. Lázeňské pracovnice byly neoblomné a potrpěly si na dochvilnost pacientů. A přesto se mi dařilo každoročně vyšetřit jeden den, abych mohl zajet za svoji maminkou, která bydlela nedaleko Karlových Varů, abych jí vymaloval její pokojík v domečku, ve kterém bydlela. Maminka mě milovala, ale kdybych jí nepřijel vymalovat, jistě bych se se zlou potázal.

A tak jednou nastal ten den, kdy jsem se chystal odjet za maminkou, ale místo toho jsem bolestně zavyl. Moje „ploténka“ mne zradila zrovna v ten nejnevhodnější okamžik. Kdo takovou bolest nezažil, tak bych ji k ráně kopacím míčem mezi nohy od ligového šutéra. Ženy zřejmě považují za ukrutnou bolest potíže při porodu, ale s tímto druhem bolestí zase nemám zkušenosti já.

Neztratil jsem duchapřítomnost a zkroucený jako paragraf a s patřičně hlasitým hekáním, jsem se dobelhal k lékaři a požádal ho o obstřik. S mnoha lékařskými výstrahami o co si koleduji mě udělal žádané a já jsem se nasoukal do auta a vyjel za svým cílem. Sotva jsem opustil město, spustil se vydatný déšť, skoro bych řekl, že to byl průtrž mračen. Na poslední okamžik jsem spatřil ženu, která mě v té slotě na cestě stopovala. Zastavil jsem jí a za jízdy jí vyprávěl, že jedu mamince vymalovat byt a záda mě tak bolí, že se nemohu ani pohnout. Okamžitě zareagovala tak, že bude prosit Pána Boha, aby mi pomohl. Nahlas a s náboženským patosem se modlila. “Pane Bože, pomoz tomu pánovi a zbav ho bolesti, aby mohl pomoci své mamince.“ Tohle drmolila celou cestu a stále dokola, Vysadil jsem jí ve vesničce, kde bydlela a ona mi řekla:“ Až se opět ocitnete u našeho kostelíka, navštivte náš kostelík a poděkujte našemu Pánu, za to, že vám pomohl od bolesti.“Slíbil jsem jí to i když jsem nekřtěnec a v Pánaboha nevěřím.

Konečně jsem dojel k maminčině domku a bez známek bolesti jsem si vzal svoje malířské náčiní. Po bolesti v zádech nebylo ani známky. Že by ta žena a ten její Pánbůh ….Ne, to přece nemůže být pravda. No, ale přece jen výsledek jejího snažení a motliteb je zřejmý. Několikrát jsem se prohnul v kříži a záda držela. Že by přece jen existovalo něco mezi nebem a zemí? Co když Pánbůh ve své nekonečné dobrotivosti… A pak jsem se plácnul do čela. Od obstřiku uplynulo asi dvacet minut, takže obstřik začal působit. Ne Bůh, ale pan doktor a jeho injekční stříkačka a sérum…A já už jsem málem uvěřil v pravdivost toho biblického: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem a uzdravena bude duše má“

Ta paní to rozhodně se mnou myslela dobře, ale příští rok mě neminula operace ploténky. Mé moji milé mamince jsem objednal a zaplatil malíře. Napsala mi, že ten malířský nedouk jí nechal na stěnách „kocoury“ a až prý budu moct, ať jí to přijedu přemalovat.