Major Ľudovít Kukorelli

Major Ľudovít Kukorelli se narodil dne 6. října 1914 v Krásnej Hôrke okr. Trstená v rodině úředníka Ľudovíta Kukorelliho a učitelky Marie, rozené Ujháziové. Svoje neobvyklé příjmení zdědil po svém dědovi pocházejícím původem z Itálie, který ve druhé polovině 19. století přišel na Slovensko jako odborník na výstavbu železnic.

V roce 1933 dokončil studium reálného gymnázia v Košicích, kde v létě následujícího roku rovněž absolvoval Školu pro důstojníky pěšího vojska. Od druhé poloviny roku 1936 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a jako poručík ve funkci pilot -nižší důstojník letky potom sloužil u Leteckého pluku 1 v Hradci Králové, když působil na letištích v Chebu, Plzni a Praze.

V období od 2. ledna do 31. března 1938 absolvoval „Kurz výcviku v povětrnostní službě“ při tehdejší Povětrnostní ústředně 1 v Praze-Kbelích, kde dosáhl hodnocení prospěchu „výtečně“. V době všeobecné mobilizace v září roku 1938 působil jako velitel Polní povětrnostní ústředny 73 Velitelství letectva III. Armády v Kremnici.

Po rozpadu společného československého státu, dostal rozkaz k přemístění na letiště do Piešťan, kam nastoupil dne 8. dubna 1939 a později se stal velitelem povětrnostní stanice ve Spišské Nové Vsi.

Již v průběhu roku 1940 se zapojil do protifašistického odboje na Slovensku a stal se členem ilegální odbojové organizace „Demec“. Dne 10. března 1940 obdržel pamětní medaili za účast 37. a 39. stíhací letky v rámci slovenské polní armády při polském tažení na podzim roku 1939. V té souvislosti napsal osobní dopis Ministrovi národní obrany, ve kterém uvedl, že neučinil nic, čím by si jí zasloužil, a proto ji vrací. V důsledku toho se musel osobně zodpovídat generálu Ferdinandu Čatlošovi za pohrdání státním vyznamenáním.

Jeho situaci rovněž zkomplikovala letecká havárie při cvičném letu poblíž Piešťan dne 8. listopadu 1939, kdy skončil s těžkým zraněním, přišel o několik zubů a v obličeji mu zůstala jizva od tváře až k bradě. Zároveň byl povinen uhradit částku 133 216 Sk, jako škodu za zničený letoun.

Slovenské letectvo bylo v průběhu roku 1940 postupně soustředěno na letišti Piešťanech, kde v říjnu téhož roku vznikla Poveternostná ústredna vzdušných zbraní, která byla vytvořena na základě původní předválečné Letecké povětrnostní stanice 11. V té době se nadporučík Ľudovít Kukorelli stal velitelem nově vzniklé ústředny a v této funkci působil až do 20. srpna 1941. Zároveň v té době vykonával funkci pobočník a později technický pobočník velitele Náhradní letecké perutě.

Po neúspěšném pokusu o ilegální odlet společně se skupinou dalších slovenských vojenských pilotů do Jugoslávie, které odhalilo Ústredie štátnej bezpečnosti byl dne 20. srpna 1941 zatčen.

Dne 19. října 1941 byl vojenským soudem v Bratislavě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců za neoznámení trestného činu, zbaven vojenské hodnosti a propuštěn z armády. Dne 25. května 1942 byl na základě amnestie propuštěn z vězení a znovu se zapojil do ilegálního odboje. Po odpykání trestu pracoval nejprve v Piešťanech jako závozník v místní sodovkárně, později působil v Bratislavě jako obchodní cestující s psacími stroji. To mu umožňovalo pohyb po celém Slovensku a pod krycím jménem Martin Minarovič pomáhat antifašistům při jejich emigraci do zahraničí, především do Jugoslávie. V obavě před odhalením uprchl do Protektorátu Čechy a Morava, avšak v Brně byl zatčen gestapem. Dne 31. ledna 1943 byl transportován zpět Piešťan, kde byl předán slovenským orgánům a zde policejní eskortě utekl.

Dne 8. února 1943 na něj Ústredňa štátnej bezpečnosti v Bratislavě vydala zatykač a bylo po něm vedeno celostátní policejní pátrání. Prostřednictvím odbojové skupiny „Flóra“ se napojil na příslušníky komunistického odboje, kteří mu zabezpečili trvalý ilegální pobyt na východním Slovensku, kde od května roku 1943 organizoval místní partyzánské hnutí.

Zde se setkal se sovětským uprchlíkem z  železničního transportu do koncentračního tábora v Dachau Ivanem Kononovičem Balutou, velitelem partyzánského oddílu „Čapajev“, formujícího se ze slovenských antifašistů a rovněž z utečenců z německých zajateckých táborů. V té době se Kukorelli stal náčelníkem štábu tohoto partyzánského oddílu, který byl tvořen přibližně 500 osobami, přičemž představoval nejpočetnější a nejsilnější partyzánskou jednotku na východním Slovensku. Od července do srpna roku 1944 provedl oddíl „Čapajev“ více než 60 velkých bojových akcí, včetně zničení 2 německých vojenských transportů.

V období Slovenského národního povstání vedl partyzánský oddíl ve Slánských vrších těžké boje s jednotkami 357. pěchotní divize Wehrmachtu, při kterých německé jednotky přišly o přibližně 1400 vojáků, několik tanků a samohybných děl. Po obklíčení se oddíl stáhl do oblasti Ondavskej vrchoviny, kde se sloučil s dalšími partyzánskými jednotkami a byl reorganizován na partyzánskou brigádu „Čapajev“. Zde Kukorelli působil ve funkci náčelník štábu brigády. Dne 23. října 1944 příslušníci brigády přepadli v obci Sukov štáb německé 97. divize horských střelců, přičemž v boji bylo zabito nebo zajato více než 70 příslušníků Wehrmachtu.

Počátkem října 1944 začal v partyzánské brigádě „Čapajev“ působit kapitán Viktor Nikolajevič Kokin, příslušník NKVD, kterého partyzánský štáb 4. ukrajinského frontu vyslal na Slovensko s úlohou prověřit místní partyzánské oddíly. Navenek však Kokin vystupoval jako přidělený sovětský vojenský poradce. Přibližně o měsíc později přiletěl ze štábu 4. ukrajinského frontu nadporučík Volodymyr Tristan, přičemž pouze Kokin věděl, že se jedná o vyšetřovatele NKVD se zvláštním posláním.

Postupně mezi Ivanem Balutou a Viktorem Kokinem propukly hluboké rozpory, které ve svém důsledku měly tragický konec. Počátkem listopadu 1944 vzniklo podezření, že štáb partyzánské brigády infiltrovali zrádci a v této souvislosti byl velitel brigády Ivan Baluta na základě nepodložených obvinění odvolán do SSSR.

Následně bylo pět sovětských partyzánů, kromě jiného politický komisař štábu a náčelník rozvědky štábu, obviněni ze špionáže. Byli podrobeni těžkým výslechům s použitím fyzického násilí a po vynucení přiznání je polní soud v čele s Volodymyrem Tristanem odsoudil k trestu smrti zastřelením. Poprava se konala dne 19. listopadu 1944 v katastru obce Rohožník u Závady, i když původně měl být rozsudek vykonán až po plánovaném přechodu fronty a po spojení se s jednotkami sovětské armády. Pokyn k popravě vydal major Viktor Kokin, který se několik dní předtím stal velitelem partyzánské brigády.

V té době se svých spolubojovníků zastával pouze Ľudovít Kukorelli, protože nebyl přesvědčen o jejich pochybení a  snažil se prokázat jejich nevinu. Podle některých pramenů mohla právě tato skutečnost souviset s jeho pozdější záhadnou smrtí.

Ve druhé polovině listopadu roku 1944 čelila partyzánská brigáda velkému tlaku německých jednotek a byla nucena ustupovat před jejich obchvatnými manévry. Z toho důvodu bylo přijato rozhodnutí probít se k jednotkám 4. ukrajinského frontu Rudé armády.

Plán ústupu po dohodě se sovětskou stranou vypracoval náčelník štábu brigády nadporučík Ľudovít Kukorelli. Dne 20. listopadu 1944 zahájila brigáda v počtu kolem 1500 osob přesun směrem k sovětským vojskům a dne 23. listopadu zaujala postavení v těsném dotyku s týlem obranné linie německých vojsk v prostoru mezi obcemi Habura a Borová, poblíž města Medzilaborce.

Dalšího dne v ranních hodinách byl zahájen útok do týlu postavení německých vojsk. Při více než dvouhodinovém boji, kdy partyzánská jednotka procházela minovým polem mezi německými a sovětskými postaveními a rovněž křížovou palbou německých minometů a dělostřelectva padlo na obou stranách kolem 500 osob. Průlom frontové linie následně umožnil protistojícím jednotkám 3. horského střeleckého sboru 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu pod velením generála Vedenina postoupit na vzdálenost 6 až 10 km do hloubky německé obrany a později dál úspěšně rozvíjet útok v této oblasti fronty.

V tomto boji, společně s dalšími 375 spolubojovníky, rovněž padl nadporučík Ľudovít Kukorelli. Jeho tělo bylo nalezeno před německou obrannou linií poblíž břehu řeky Laborec, ve vzdálenosti přibližně 150 metrů od nejbližších sovětských zákopů.

Po jeho pohřbení v obci Habura bylo na jaře roku 1945 jeho tělo exhumováno a při následné pitvě v Košicích bylo zjištěno, že byl usmrcen jedním výstřelem z pistole ráže 6,35 mm z těsné blízkosti do levé strany čela. Pistole tohoto kalibru v té době nepatřily k běžné výzbroji pravidelných vojenských jednotek ani na jedné z bojujících stran. Podrobnější příčiny a okolnosti jeho smrti nebyly dodnes uspokojivě objasněny.

Některé zjištěné skutečnosti naznačují, že byl pravděpodobně zastřelen na přímý rozkaz kapitána Viktora Kokina, proto aby nemohl vypovídat o podrobnostech a pozadí likvidace štábu partyzánské brigády „Čapajev“.

Ve skutečnosti nebylo nikdy oficiálně zjištěno, jaký podíl na všech uvedených událostech měl opravdu kapitán Kokin, pravdou však zůstává, že byl v roce 1965 v Sovětském svazu degradován a byla mu odebrána všechna vyznamenání, zároveň bylo všech pět popravených sovětských partyzánů (Luněv, Cepkov, Miťajev, Kuriačev a Bachmutskij) společensky rehabilitováno.

Bývalý příslušník předválečné československé vojenské povětrnostní služby, v letech 1939 až 1941 velitel povětrnostní stanice ve Spišské Nové Vsi a poveternostné ústredne vzdušných zbraní v Piešťanech a pozdější náčelník štábu partyzánské brigády „Čapajev“, nadporučík Ľudovít Kukorelli byl po provedené pitvě, jako jediný účastník SNP, pochován v Dóme svätej Alžbety v Košicích.

Po roce 1945 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Československou vojenskou medailí za chrabrost před nepřítelem I. stupně, Řádem SNP I. třídy s právem posmrtně užívat titul Hrdina SNP, Řádem rudé hvězdy a dalšími vyznamenáními a medailemi. Zároveň byl mimořádně povýšen do hodnosti major, in memoriam.