1.září 1947 jsem nastoupil jako patnáctiletý elév do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. Pokládal jsem si to za čest a velký životní úspěch. Z celkového počtu 300 přihlášených nás bylo 60 povoláno ke zkouškám; z tohoto počtu jich 30 neuspělo a ještě 7 jich neprošlo u zdravotních prohlídek - takže celkový počet prvních poválečných elévů, přijatých v roce 1947 byl 23. Tímto přijetím se navázalo na osvědčený způsob výchovy odborníků pro VZÚ za 1.republiky.

                Ihned po zkouškách se nás ujal des. dsl Jaroslav Chromčák, který se nám věnoval celou dobu zkoušek a ještě potom při zdravotních prohlídkách v ÚVN Střešovice a ve Vojenské nemocnici na Hradčanech. Tento proces zkoušek i zdravotních prohlídek trval 10 dní a probíhal v červenci. Celý tento čas jsme byli stravováni a ubytováni u pomocné roty VZÚ.

                Dozor u zkoušek měl p. por. Josef Mísař. Zkoušky se skládaly z kartografické kresby na potlačený modrotisk části mapy. Hodnotila se kvalita čar a celková úprava kresby situace i terénu. Dále byly formou pohovoru zjišťovány celkové, všeobecné znalosti uchazečů.

                Po nástupu 1.září 1947 jsme byli vystrojeni, stravováni a i ubytováni péčí pomocné roty VZÚ. Byli jsme vedeni jako samostatná školní četa. Vychovatele nám dělali rtm. dsl. Otto Hlupík, des. pres. sl. Josef Vytlačil a des. pres. sl. Vladimír Ditrich. Tito pánové s námi bydleli na světnicích, prováděli pořadový výcvik beze zbraně, základní řády a předpisy, zásady vojenského chování, ranní rozcvičky a tělesnou přípravu.

                Po odborné stránce jsme byli přiděleni k jednotlivým oborům: kartografickému odboru oddělení kresby situace a terénu, oddělení kartografické mědirytiny, odboru fotogrammetrie a odboru reprodukce.. Zde bylo oddělení reprodukční fotografie, oddělení zhotovování tiskových desek a oddělení tiskárny (ofsetový tisk i nátisk) a sazárna.

                Dále jsme v rámci praktického výcviku u jednotlivých odborů navštěvovali společně kartoreprodukční školu VZÚ. Ředitelem byl náčelník kartografického odboru pplk.Ing. Frýbort, vyučujícími mjr.RHDr. Kousal, vědecký pracovník v oboru mapových zobrazení, dále škpt. Kašička náčelník oddělení zvláštních map, kpt.Hůla náčelník oddělení kresby terénu, kpt. Myška náčelník oddělení kresby situace a npor.RNDr. Čermín, vědecký pracovník u odboru reprodukce (též bývalý elév předválečného VZÚ). Všichni tito pánové byli na slovo vzatí odborníci a výborní pedagogové. Až do února 1948 jsme studovali angličtinu, kterou přednášel vysloužilý plukovník anglické armády.

                S odstupem času mohu říci, že jak praktický výcvik tak teoretické studium včetně studia angličtiny, díky fundovaným pedagogům a vychovatelům měly vysokou úroveň, hodnou tehdy evropské a světové úrovně VZÚ.

                Dovršením 17. roku se každý elév podrobil dobrovolnému odvodu a nastoupil dvouletou presenční službu. Zde jsme se podrobili výcviku se zbraní, absolvovali ostré střelby a poddůstojnickou školu pod vedením kpt. Bedřicha Zoula. Všichni elévové během poddůstojnické šoly získali střelecký odznak 2.třídy (červená stužka se stříbrným lipovým lístkem) což tenkrát v roce 1949 představovalo hodinu vycházky přes večerku bez žádání u raportu. Po poddůstojnické škole jsme dostali svobodník a to již byly dvě hodiny přes večerku.

                Na podzim v roce 1949 byl ve VZÚ Banská Bystrica zřízen přípravný kurs pro Vojenskou akademii (obdoba školy důstojnického dorostu), jehož ředitelem byl tehdy mjr.Ing. Jaromír Bátěk, jehož osobnost byla zárukou vysoké úrovně  a kvality výuky.

                Vyučujícími byli opět důstojníci VZÚ; český jazyk, literaturu a dějepis přednášel odborný asistent filologické fakulty University Karlovy, voj.zákl.sl. Miroslav Holub. Tímto přípravným kursem prošla část bývalých elévů, kteří po absolvování Školy důstojníků v záloze, Ženijně-technického učiliště směr topo a Vojenské technické akademie dosáhli významných postavení v topografické službě (elév Jaroslav Barachovský +, elév František Miklošík, elév Jan Kříž, elév Jaroslav Novotný a jiní).

                V armádě se vracíme, sice pomalu, ale doufám že jistě k tradicím za které se rozhodně nemusíme stydět - k tradicím legií od Zborova, Bachmače, Vouziérs, Dos Alto, což jsou v naší národní historii pojmy. Mnoho legionářů se podílelo na založení pražského VZÚ v roce 1919 a dále na jeho dalším budování a rozšiřování.. I toto je čestná tradice, se kterou by zejména mladí pracovníci měli být seznamováni. Legionářská tradice byla umělecky vyjádřena sousoším tří francouzských legionářů v boji, semknutých zády k sobě; sousoší bylo umístěno pod schodištěm před hlavním vchodem do budovy VZÚ. V padesátých letech bylo sousoší odstraněno a místo něho postavena nevkusná buňka vrátnice.

                Jakákoli lidská činnost je podmíněna třemi základními faktory:

1)      je to sám člověk se svými fyzickými a psychickými schopnostmi a morálně-volními vlastnostmi;

2)      je to jeho materiálně-technická vybavenost (jako vojáci říkáme "výzbroj a výstroj") a nesmírně obsažná a složitá technika;

3)      je to místo, latinsky topos kde tento člověk se svými schopnostmi, vlastnostmi a vybavením se bude pohybovat.

Já osobně, jako elév patriot, kartograf, topograf, geodet a nakonec vševojskový topograf vyzdvihuji tento třetí faktor, apeluji na navázání na slavné tradice VZÚ Praha, pochopitelně v mezích dalšího technického vývoje.

Pokud má elévská paměť sahá, nová budova VZÚ zahrnovala všechny obory, které výsledky své práce naplnily tento třetí faktor a to zhotovováním grafických podkladů místa činnosti , tedy hlavně topografických map. Ve třetím patře to byl astronomicko-geodetický odbor, topografický odbor, fotogrammetrický odbor a výzkum; ve druhém patře konstrukce map a kartografický odbor; v prvním patře velitelství, hospodářská část, oddělení plastických map a zvláštních map; v přízemí pak reprodukční fotografie, přípravna ofsetových tiskových desek, sazárna a tiskárna; v suterénu pak brusírna tiskových desek, nátiskový lis a sklady. V zadní části druhého patra byly ještě ubikace pomocné roty a v jedné části suterénu kuchyně mužstva, jídelna a kantýna. Ve dvoře byla ještě truhlářská a zámečnická dílna; odděleně byla kotelna a sklady paliva.

Člověk prochází v životě dvojí orientací - společenskou, která je diskutabilní podle toho jak se do společnosti zařadí a pak orientací v přírodě (v prostoru, v terénu), která je exaktní a tedy neoddiskutovatelná. Lze ji graficky, nebo číselně (souřadnicemi) přesně vyjádřit nebo určit. Tuto exaktní orientaci, nám elévům, dal v plném rozsahu teoretický a praktický výcvik ve VZÚ. S úctou vzpomínám a se mnou jistě všichni bývalí elévové na naše vojenské instruktory a vychovatele, odborné učitele a náčelníky. Každý elév, ať již zůstal jako voják nebo odešel do civilního života, se vždy plně odborně uplatnil a to díky teorii a praxi, kterými ve VZÚ prošel. To platilo i pro jeho uplatnění v zahraničí. Vzpomenu na posrpnové emigranty (jenom o kterém vím) Ctirada Smolíka. Stačilo, že byl zaměstnancem VZÚ a ihned byl přijat do Geografického institutu Technické university v Torontu. Nebo další bývalý vojenský učeň, pan Arnstein z nástupního roku 1949, který byl ihned přijat do Zemského zeměměřického ústavu v Mnichově; jistě by se našli i další.

Je pochopitelné, že pouze nostalgickými vzpomínkami se nedosáhne technického ani organizačního pokroku. Je ale dobré si připomenout, jaký byl tehdy život v topografické službě, konkrétně ve VZÚ; jaká byla organizace, technika a jak byl vychovávána nová, nastupující generace. Samozřejmě, že soudobé výrobní postupy jsou technicky dokonalejší a rychlejší a také že jsou jiné metody práce topografické služby. Výsledek však musí být stejný - získat hodnotné geografické podklady přiměřené dnešní době a novým požadavkům.

Tyto vzpomínky jsem napsal ku příležitosti 55. výročí nástupu prvních poválečných elévů do Vojenského zeměpisného ústavu - na den 1. září 1947.

               

 

                Po absolvování Kvalifikačního zdokonalovacího kurzu na Vojenské akademii v Brně (KZK VA Brno) jsem nastoupil spolu s mjr. Zdeňkem Hastíkem, spolužákem z kurzu na funkci geodeta u.AGO Bechyně. Původně jsem počítal s tím,že se po letech bojové praxe a absolvování KZK VA vrátím do VZÚ Praha, jak mi slíbil p. gen.Ing. Klíma. Přednášel nám v KZK VA „Organizaci a plánování v topografické službě“ a řekl mi, že vzhledem k mým praktickým zkušenostem topografa od bojových útvarů  (4 roky N TOPO služby 9.td a 3 roky zástupce náčelníka 4.AKRO) by bylo vhodné mě využít jako redaktora ve VZÚ Praha. To se ale nestalo. Při pohovoru na GŚ TOPO mě bylo p. pplk. Pačesem řečeno, že na tuto funkci ještě musím získat praxi jako geodet.

                Jasně to byl úhybný kádrový manévr, ale těch jsem zažil během své vojenské služby dost a ani mi to již nějak nepřišlo.

                Do nové funkce geodeta jsem se zapojil s plnou vervou. Převzal jsem geodetickou soupravu s Theo 010 a odrazovou stanici mikrovlnného dálkoměru (tellurometr MRA.1, výrobek Jihoafrické republiky a později méně povedená sovětská kopie). Při tom mne náčelník odřadu pplk.Ing. Oktábec pověřil funkcí instruktora celkového výcviku absolventů VKVŠ. Byl jsem mj. u odřadu jediným absolventem Školy důstojníků v záloze (ŠDZ) pěchoty. Celkem bylo pánů absolventů-inženýrů VKVŠ každý rok asi deset. Při této příležitosti vzpomínám na pana docenta ing. Pavla Hánka,CSc., kterého jsem měl též ve výcvikové skupině, což si dodnes pokládám za velikou čest. Seděli jsme naproti sobě v jedné kanceláři spolu s mjr. Janem Kroupou a kpt.Ing. Ervínem Vráblem. Mjr. Kroupa byl vynikající měřič azimutu na Slunce. Byl schopen sám si chytat čas stopkami, měřit dotyky a odtrhy sluneční korony, vést astronomický zápisník – a tohle vše v rekordních časech. Od něho jsem se tomuto měření co do zručnosti a rychlosti mnoho naučil. Jiný způsob měření (postup) měl pplk.Ing. Jaromír Slanina, od kterého jsem se též mnohému naučil. Kpt.Ing. Ervín Vrábel po určité praxi jako geodet odešel do VZÚ Praha do výzkumu. Prakticky jsem ještě pracoval s gyroteodolitem, který jsem měl jednu dobu v osobní soupravě. Byl to maďarský výrobek na dobré technické úrovni.

                Ten první rok u AGO jsem jezdil spolu s kpt.Ing. Robkem na geodetické zabezpečení raketových vojsk a dělostřelectva. Dále jsem se podílel na trigonometrickém měřenío velkých stranových délkách podél Křižíkovy elektrifikované trati Bechyně-Tábor. Bylo to velmi pěkná a zajímavá práce, jejíž výsledky byly odeslány do Prahy. Zde jsem měřil teodolitem Theo-010 a obsluhoval jsem odrazovou stanici tellurometru; řídící stanici obsluhoval kpt.Ing. Zdeněk Robek.

                Dále byl tento první rok mé služby u 4.AGO naplněn studiem různých měřických metod využívajících teodolitu, tellurometru a gyroteodolitu a dále výcvikem katedristů VKVŠ.

                Začátek roku 1968 byl programově zaměřen na přípravu listů mapy 1:10 000 prostoru Nová Bystřice – Novobystřický výběžek a hraniční práce s Rakouskem – práce za dráty. Počátkem dubna jsme celé oddělení odjeli do terénu na polní měřické práce.. A zde mne náčelník odřadu, jako bývalého topografa pověřil doměřováním výškopisu všech listů přidělených našemu geodetickému oddělení, dále zaměřením hraničních kamenů a jejich vynesením do měřického listu.

                Dostal jsem tachymetrický eklimetr Frič a autoredukční, hranolový švýcarský KERN. Ten druhý měl jedinou výhodu v tom, že měl pantografické odsuvné pravítko, které z jednoho místa měřického stolku obsáhlo celý list; ale to bylo tak vše. Většinu měření jsem provedl Fričem.

                Kancelář oddělení a vojáky jsme měli v kasárnách praporu Pohraniční stráže v Nové Bystřici a doprovod za dráty nám zabezpečovala rota PS z Arholče. Důstojníci byli ubytováni v hotelu „Na náměstí.“

                Zabýval jsem se přeměřováním terénu i se zakreslováním a úpravou vrstevnic ze stereodvojic. Používal jsem vzorce sestaveného p. pplk.Ing. Valhalou,DrSc. již na podzim roku 1958. V případě, že fotogrammetrické vyhodnocení vrstevnic vyhovovalo určitému rozsahu výšky (podle úhlu sklonu terénu a pokrytu, pak se vrstevnice převzaly v té podobě jak byly fotogrammetrem vyhodnoceny. Jinak se musel celý prostor stereodvojice přeměřit eklimetrem a vrstevnice upravit. Situaci si každý geodet-topograf vyhodnocoval na průsvitku z leteckých snímků sám.

                Měl jsem přidělen GAZ s řidičem, počtáře a podle potřeby dva až čtyři figuranty. Prostor stereodvojic jsem si slabě přenesl modrou tuhou přímo do měřického listu. Modrá barva se nepromítla do pracovního listu kartografického originálu pro vlastní kresbu.

                Terén (vrstevnice) jsem upravoval přímo na listě v terénu. V pracovní stanici jsem doplnil průsvitku výškových bodů jednotlivých stanovišť, polygonových a jednotlivě zaměřených bodů a zkontroloval jsem tachymetrický zápisník.

                Byla to pestrá a zajímavá práce, velmi náročná na čas. Do terénu jsme vyjížděli ráno o šesté, měřil jsem dokud bylo vidět a zákresy, průsvitky a vyhodnocení jsem někdy dělal až do půlnoci. Výsledky měření toho dne jsem musel mít uzavřené. Z těchto polních prací jsme se vrátili začátkem srpna. Mapování toho prostoru trvalo čtyři měsíce.

                K mému skutečně velkému překvapení jsem se za tento svůj výkon a doměřování pro celé oddělení dostal „Medaili za zásluhy a obranu vlasti.“

                21.srpen jsme prožili celkem v klidu. „Osvoboditelé“ měli hlavní zájem o letiště a my byli s odřadem v budovách mimo jejich zájmový prostor. Vcelku jsme s nimi vůbec nepřišli do styku; poměrně brzo letiště opustili.

                Rok 1969 byl pracovně pro odřad vyplněn hlavně reambulancí stávajících map měřítka 1:25 000. Byl to hlavně prostor v pásu Padov – Pelhřimov – Humpolec až po Jihlavu.

Dostal jsem listy prostoru Padov, Pelhřimov, Hořepník, Černovice. Bydlel jsem v hotelu v Pacově, řidiče s vozidlem jsem měl u autopraporu v kasárnách.

                Vybaven jsem byl ženijním dálkoměrem, redukčním kružidlem, vynášecí soupravou a leteckými snímky prostoru s průsvitkami k vyhodnocení. Šlo hlavně o vytyčení a zákres trasy plynovodu, ropovodu a nového elektrického vedení 220 KV. Zaměřil a zakreslil jsem nové sídliště v Pacově a nové sídliště a čistící stanici v Pelhřimově. Dále jsem vyhodnocoval lesní porosty, údaje o komunikacích a změny v obcích. Znamenalo to projít všechny komunikace prostorů, změřit výšky jednotlivých stožárů a výšky průvisů drátů nad terénem. Na všechna tato měření byl dostatečně přesný ženijní dálkoměr, kdy se zaměřením na dráty provedla optická koincidence (splynutí dvou obrazů) a výška se přečetla na odečítacím kruhu. Ještě jsem přičetl svoji výšku, ze které jsem měřil. Přesnost byla ± 10m; k tomu účelu zcela postačující. Komunikace, jejich šířku i s okrajem jsem měřil přímo ze sedadla vozidla tak, že jsem si mastnou tužkou udělal rysky na sklo čelního okna v poměru šířky komunikace. Dále jsem ještě zaměřil a zakreslil tlakové a přečerpávací stanice. Za tuto měřickou sezónu jsem reambuloval šest nomenklatur map měřítka 1:25 000.

                Z polních měření jsem se vrátil v červenci 1969. Ještě jsem dodělával na přidělených listech nějaké body až do přeložení útvaru prováděl školení záloh a absolventů VKVŠ.

                V září 1969 se 4.AGO přestěhoval z Bechyně do Českých Budějovic, do kasáren „Čtyři dvory.“

                Bylo mi nabídnuto místo náčelníka mapové skupiny 1.OTOPOS Tábor, což jsem přijal. Měl jsem od jara 1966 byt v Táboře a stěhovat se do Českých Budějovic jsem nechtěl.

                Službu u 4.AGO jsem ukončil v říjnu 1969.

V Táboře 10.2.2006, Kamil Čelikovský

 

 

                Dne 29.října 1969 jsem nastoupil službu u 1.okruhového topografického skladu v Táboře. Funkce se jmenovala „náčelník skupiny zásobování mapami“ – „mapová skupina.“ Tato funkce mi byla nabídnuta ještě u 4.AGO Bechyně, takže šance dostat se do Vojenského zeměpisného ústavu byla v nedohlednu. Byl jsem však rád, že budu opět s rodinou a bez dojíždění – proto jsem toto místo přijal.

                Výdejna map byla umístěna v suterénu hlavní budovy velitelství okruhu („E“). Vlastní balíkový sklad a sklad tzv. materiálu 09 byl v areálu budov týlu a druhů vojsk (areál „X“).

                Na jaře 1970 byla výdejna map z budovy „E“ přemístěna do upraveného areálu hlavního skladu budov „X“.

                Naše složka měla za úkol zásobovat mapami celé teritorium Čech a Moravy. Do této problematiky jsem se poměrně rychle zapracoval. K dispozici byl správce skladu, praporčíka a dva pomocníky, absolventy VKVŠ, inženýry zeměměřiče nebo promované geografy. Výdejna měla referentky pro zásobování a pro strojně početní evidenci a dále pět manipulantek. V případě nutnosti a nárazových prací byli ještě přidělováni voj. zákl. službyod provozního pluku a OKRO.

                Do personálu skladu ještě patřila samostatná skupina zásobování topografickým materiálem 09. Té zprvu velel mjr. Alfréd Marek a později mjr. Vratislav Rezek.

Mapová skupina měla ještě odloučené pracoviště pro 1.armádu Příbram, kterému velel mjr. Miroslav Neužil, můj spolužák z KZK VA Brno. Tato skupina byla později zrušena a převedena do Tábora. Mjr. Neužil odešel do Plzně na Městskou vojenskou správu a do Tábora nastoupil mjr. Miloslav Balada jako zástupce náčelníka a důstojník pro nedotknutelné zásoby. Náčelníkem skladu byl mjr. František Kubíček, který přišel z Trenčína - Nemšové.

Byl jsem též předurčen jako náčelník 4.A TOPOS Písek a později 1.A TOPOS Příbram. Zúčastňoval jsem se všech armádních cvičení včetně odborných školení a stáží. Dále jsem ve službách držel dozorčího posádky Tábor, dozorčího důstojníka štábu okruhu a pomocníka stálého operačního dozorčího štábu okruhu. Totiž jako jediný jsem měl zdravotní klasifikaci „A“. Zhruba tak vycházela služba jednou týdně, ale já jsem si nestěžoval; stejně by to nebylo nic platné.

V roce 1970 jsme podle RMNO č.06/70 vyplňovali „Doplněk k životopisu vojáka z povolání“ – a to tedy byla „síla.“ Výsledek hodnocení tohoto „Doplňku“ byl pro mne „méně způsobilý“ a to bez ohledu na pracovní a studijní výsledky.

Důvodem takového hodnocení byly tyto „negativní“ body:

1.                   zásadní nesouhlas se vstupem vojsk

2.                   nepochopení „2000 slov“ jako kontrarevoluční výzvy

3.                   upálení Jana Palacha na mne zapůsobilo otřesným, zdrcujícím dojmem

4.                   AEROFLOT vymlátili provokatéři a primitivní – tedy nikoli kontrarevoluční  živly.

Tyto čtyři body byly v dotazníku zdůrazněny modrou barvou, tedy jako záporné pro hodnoceného. Při pohovoru mě bylo naznačeno, že pro straníka by to stačilo na propuštění z činné služby (hodnocení – nezpůsobilý), byl jsem však označen jako „pomýlený nestraník“ a ve službě ponechán. Tím se mi naděje na službu ve Vojenském zeměpisném ústavu v Praze definitivně rozplynula a tak jsem se podle toho zařídil.

Funkci jsem se snažil vykonávat nadále co nejlépe; byl jsem lektorem tehdejší Socialistické akademie pro obor geografie spolu s naukou o mapě, dále jsem byl předsedou mysliveckého klubu štábu VZVO (velitelství západního vojenského okruhu) a prověřen jsem byl na PT-M (přísně tajné-mobilizační). Zde mi zřejmě toto hodnocení jako „méně způsobilý“ nevadilo. Upozorňuji, že mi mé „ohodnocení“ nikdo, nikdy při jakékoli příležitosti nedal najevo.

Ze sportů jsem se věnoval dálkovému plavání v rybníku Jordán (květen – září, denně 2 až 4km); absolvoval jsem celkem 12.ročníků „Táborských plaveckých maratonů“ přes Jordán. Při v pořadí druhém, v roce 1979,  kdy se závodu zúčastnilo 100 plavců jsem byl sedmý.

Osobně jsem měl přidělenu nivelační soupravu s autoredukčním KONI.  Podle příkazu náčelníka štábu gen. Svitáčka jsem niveloval drenáže na stadionech  Dukly Tábor a SK Tábor; dále jsem vyměřil garážový areál v Klokotech. Také jsem zmapoval celý myslivecký revír Vojenské lesní správy Dražice (bylo to 22km² ); dále pak tankodrom, střelnice, cvičiště a přilehlé lesy. Všechna tato práce mne bavila, dělal jsem ji s nadšením, takže jsem si tu špatnou dobu „normalizace“ ani nepřipouštěl. Manželku jsem měl zaměstnanou na finanční správě okruhu, synové navštěvovali školu hned vedle sídliště.

Dalším velkým úkolem, vyplývajícím z mé funkce byla kontrola topografického zabezpečení útvarů a vojenských zařízení. Byl to prostor od Liberce přes Hradec Králové, Pardubice, Jaroměř, Náchod, Nové Město nad Metují, Rychnov nad Kněžnou až po ústí nad Orlicí. Náplní těchto kontrol bylo prověřování správnosti evidence, výdeje a likvidace map, způsob jejich uložení a celkové hospodaření s mapami. Sloužil k tomu tiskopis, kde byly přesně uvedeny položky ke kontrole. Závěrem bylo hodnocení známkou výtečně – nebo nevyhovující. Ve velké většině případů jsem byl ještě při kontrolách požádán o školení v tzv. odborné přípravě a to zejména u vojenských škol, jako byl např. chemický útvar Liberec, lékařská fakulta Hradec Králové, poddůstojnické školy a útvarové kurzy. Měl jsem největší rajon o celkovém počtu asi 80 útvarů a vojenských zařízení. O kontrole byly útvary a zařízení informovány topografickým oddělením útvaru 14 dní předem, takže měly dosti času na přípravu.

Velké nápory na sklad byly při cvičeních a hlavně při každoročních podzimních inventurách. Ačkoli měl sklad mít podle rozkazu na řádné provedení inventur klid, tak za celých 11 let kdy jsem ve skladu působil se nestalo, aby průběh inventury nebyl narušen mimořádnými výdeji a to z rozkazu vyšších míst.

Zodpovídal jsem za řádný průběh inventury, za předepsaný stálý početní stav zásob map a jeho rozsah podle měřítek a nomenklatur. Prakticky každý týden jsem dojížděl do tzv. Ústřední základny do Čimic pro doplnění stavu zásob. Dobrým duchem této základny byl skladník a výdejce map, pan František Hudeček, mjr.v.v. Znali jsme se léta z VZÚ, kdy ještě byl náčelníkem učňovského střediska a vedoucím výcvikové skupiny poddůstojníků z povolání, kde jsem mu ještě jako poručík, dělal pomocníka. Dále musím vzpomenout i na referentku výdeje map, paní Truskovou, pak na náčelníka mjr.Ing. Toulce. Veškerá spolupráce s těmito osobnostmi byla příkladná.

Také jsem často navštěvoval tiskárnu VZÚ, kde nám připravovali plánovací archy A-0, tiskli různé nezbytné tiskopisy k výdeji a evidenci map a osobní plány. Zde musím též vzpomenou na bezvadnou spolupráci s prap. Janem Linhartem, vždy ochotným a vstřícným pracovníkem , který byl také výborným sportovcem a kamarádem.

Často jsem také navštěvoval redakci VZÚ, jmenovitě o.p. Bohouše Litoše – spolueléva, Ing. Zdeňka Fialu, Ing. Jaroslava Šádka a Zdeňka Radu.

Jednou jsem vezl s T-138 od provozního pluku do Trenčína – Nemšovém ofsetový tiskařský stroj a cestou zpět jsem se zastavil v Barmánci pro zarámované plastické mapy. A opět jsem se sešel s bývalými kolegy - elévy – Zdeňkem Neubergem, Otou Rumlem, Zdenkem Šírem a Ing. Vladimírem Olivou. Dokonce mě byl dvakrát přidělen vrtulník abych z Harmance dopravil nedostatkové nomenklatury, které nebyly ani v Ústřední topografické základně v Praze-Čimicích a kdy hrozilo prodlení.

To vše byla další zpestření v celkem fádním skladovém životě.

Má touha, vrátit se po dlouhých letech do Vojenského zeměpisného ústavu se tedy nikdy nenaplnila.

Na jaře 1980 jsem si na základě dosažení věkové hranice podal žádost o propuštění z vojenské činné služby. K 1.lednu 1981 jsem po 33 letech činné vojenské služby odešel do zálohy.

V Táboře dne 21.února 2006,

 

 

                Po čtyřech letech služby jako topograf ve štábu prvosledové 9.tankové divize v Písku,

jsem zatoužil po klidnějším životě kartografa.Využil jsem možnosti přechodu k 4.AKRO Tábor na funkci kartografa 1.třídy, zástupce náčelníka odřadu a podal jsem si žádost o přeložení. Bývalý elév, kpt. Bohuslav Litoš odcházel z této funkce do civilu – do Vojenského zeměpisného ústavu jako občanský pracovník; v Praze měl byt i rodinu. Náčelník odřadu pplk. Zoul i náčelník topografického oddělení 4.armády pplk.Talpa s mým nástupem souhlasili. Potíž byla s náčelníkem štábu divize, který byl mým přímým nadřízeným. Řekl mi, že moji žádost nedoporučí a že jsem ho s tou žádostí pěkně otrávil.

                Byl jsem totiž na štábu coby „všestranný ohař,“ mimo topografickou odbornost – od kontrol tankových střeleb na VVP přes komplexní kontroly podřízených útvarů (strážní a dozorčí služby, organizovanost života, kázeň a kázeňská praxe) a hlavně pak držení služeb OD štábu divize když byla očekávána nějaká kontrola a poplach vyhlašovaný ze 4.A, nebo z MNO anebo když měl přijít na kontrolu náčelník tankového vojska gen.plk. Janko.  Všechno to jsem zvládal bez závad a s nadhledem, čímž jsem si na sebe připravil bič. S náčelníkem štábu jsem bydlel v jednom domě, měl to ke mně přes chodbu; také mě bral s sebou ke každému kontrolnímu výjezdu štábu. Ale nakonec jsem ho umluvil pod podmínkou, že když za sebe seženu rovnocennou náhradu že mi pak žádost doporučí.

                Zavolal jsem ihned do Nového Města nad Metují, kde byl u dělostřelecké divize topografem mjr. Jiří Carda. Pocházel z Putimi u Písku a jeho manželka z Heřmaně, tj. hned vedle. Ten byl nadšen a přijel za mnou hned druhý den po mém telefonátu. Zašli jsme za náčelníkem štábu divize a vše pro nás oba dopadlo dobře. Jirku Cardu přijal a moji žádost doporučil. Propouštěcí hodnocení bylo pro mne také dobré.

                V srpnu 1963 jsem nastoupil službu u 4.AKRO v Táboře. Ubytován jsem byl spolu s kpt. Litošem na posádkové ubytovně v Kvapilově ulici. Aby mě zapracoval, zůstal se mnou ještě asi měsíc.

                Pan pplk. Zoul na nás stále hleděl jako na patnáctileté elévy, jak si nás pamatoval z roku 1947, kdy byl poručíkem. Byl zdatným organizátorem a odborníkem s velkou praxí.

                Fotoreprodukci a tiskárnu vedl kpt. František Blažek, též bývalý elév VZÚ z roku 1949. Franta byl vynikající výtvarník (obrazy, sošky a hlavně sgrafita) na což jsem já neměl.  Byl jsem spíše technokrat (mapy, plány, montáže archů pro fotoreprodukci, dotisky a výuka topografie). V hlavních úkolech odřadu jsme se doplňovali a náčelník byl s námi spokojen.

                Tiskárnu a kopírnu řídil prap. Karel Laurenčík. Byl velmi šikovný tiskař a knihař. K ruce měl pět vojáků základní služby a civilní profese tiskař, kopista. Přitom ještě všechny přidělené vojáky zacvičil jako knihaře. Fotoreprodukci měl zase na starosti prap. Káčerek, též šikovný pracovník. K dispozici jsem měl kartografické kresliče rtm. Baubína ze ŽTU z Bratislavy, dále jsem školil v oboru kartografie záložní důstojníky a praporčíky a každoročně ještě absolventy VKVŠ.

                Náš útvar, 4.AKRO, byl veden jako bojová jednotka, takže při výjezdu štábu 4.A do prostoru rozptýlení jsme též vyjížděli s celou PST-6. Byl to skříňové PV 3Sse speciální nástavbou a vybavením. Každý důstojník i praporčík si do prostoru řídil vlastní vůz a teprve až na místě jej předal přiděleným řidičům-záložákům anebo řidičům vojákům základní služby od provozního praporu.

                Pod odřad spadal ještě sklad map a topografického materiálu a to jako podřízené oddělení; teprve později, po reorganizaci štábu byl ustanoven jako samostatný útvar. Tomu velel kpt. Alfréd Marek, v oboru velký praktik.

                Takovou technickou duší odřadu byl údržbář, občanský pracovník pan Jindřich Kloboučník, zvaný „klobouk.“ Byl to všestranný řemeslník na údržbu vozidel, elektrocentrál – prostě všeho, jak od elektriky tak i od motorů. Při každém výjezdu jel také jako řidič jednoho z vozů PST-6 a v terénu obsluhoval elektrocentrály.

                Nejvíce práce míval odřad vždy na podzim, při plánování pro následující rok - to se jelo na směny celých 24 hodin. Bylo to zpracování a ofotografování plánovacích grafických archů formátu A-0 a zpracování instrukčních brožur pro jednotlivé druhy vojsk. Hlavně se pracovalo pro štáb 4.A, ale také pro podřízené štáby divizí a speciálních útvarů. Pokud jsem byl u 9.td, také jsem těchto technických služeb při ročním plánování léta využíval.

                Na jaře roku 1966 přijel k útvaru na krátkodobou stáž pplk.Ing. Jaroslav Novotný z Vojenské akademie v Brně. Byl totiž také elévem mého ročníku. Sdělil mi, že jsem na seznamu budoucích posluchačů KZK VA na rok 1966-67. Byl jsem tím velmi potěšen, že tak získám vyšší kvalifikaci. V tomto období mě byl po třech letech bydlení na ubytovně přidělen rodinný byt.

                V létě 1966 probíhala příprava na velké mezinárodní vojenské cvičení Varšavské smlouvy „VLTAVA 1966.“ Cvičení bylo zahájeno na počátku září. Byl jsem pověřen velením odřadu. Náčelník, pplk. Zoul byl přidělen na topografické oddělení armády pro řízení a přidělování úkolů odřadu.

                Vyjeli jsme s celou PST-6 a také s přidělenými zálohami. Z VZÚ Praha tam byl mjr. Vladimír Soukup, z  posluchačů VA kpt. Vlastimil Rybenský, z  VKÚ Banská Bystrica kpt.Ing. Miroslav Sobek. Všichni byli příslušníky kartografické skupiny PST-6 karto.

                Toto cvičení bylo po odborné stránce pro odřad vysoce náročné. Zpracovávaly se hlavně dotisky taktické situace do topografických map, dále zhotovování situačních průsvitek na světlotisku. Stalo se tak prověrkou technických schopností odřadu k jeho působení v polních podmínkách. Během cvičení jsme měli celkem pět mobilních stanovišť. Veškeré přesuny byly zahajovány poplachem. Zajišťování stability do nively-vodorovné, např. tiskárenského vozu anebo vozu se světlotiskem bylo velmi obtížné. Přesuny byly prováděny zásadně v noci po polních a lesních cestách a jedině na noteky (čtyři zelená světélka pod koncovými obrysovkami). Podle splývání světel se odhadovala vzdálenost předního vozidla. V čele přesunu jel kpt. Blažek na motorce a řídil řazení vozidel na určených stanovištích. Veškerá mobilní stanoviště PST-6 byla tehdy v lesích Českomoravské vysočiny. Poslední stanoviště odřadu byla v kasárnách divizních technických opraven. Cvičení bylo ukončeno v Jihlavě.

                 Po závěrečném hodnocení cvičení jsme se přesunuli do Tábora. Všechny úkoly odřadu byly splněny a přesuny proběhly bez závad.

                Cvičení „VLTAVA 66“ se tak opravdu stalo technickou prověrkou schopnosti odřadu plnit úkoly v polních podmínkách. Při vlastním hodnocení přidělovaných odborných úkolů topografickým oddělením byla potvrzena jejich perfektní souhra při plnění úkolů od operačního oddělení 4.A, oddělení průzkumu a ostatních polních oddělení. Projevily se zde odborné a organizační schopnosti pplk. Bedřicha Zoula, který koordinoval plnění odborných úkolů mezi štábem 4.A a odřadem. Samozřejmě že to byla také souhra mezi odbornými výkonnými skupinami karto, foto a repro (ofsetový tisk a světlotisk). Všichni příslušníci odřadu, včetně přidělených záloh a předurčených důstojníků plnili úkoly iniciativně, s nadšením a určitou profesní hrdostí.

                Svoji funkci zástupce náčelníka odřadu jsem předal kpt.Ing. Miroslavu Sobkovi a 1.října 1966 jsem nastoupil do KZK VA Brno.

                U 4.AKRO Tábor jsem sloužil celkem tři roky v letech 1963 až 1966. Zde jsem získal další praktické zkušenosti, především v oboru reprodukce map, při práci v poli a dotiskování nové vojenské takticko-operační nadstavby do topografických map.

V Táboře 6.února 2006

 

            Koncem ledna 1958 jsem byl vyslán z VKÚ Banská Bystrica na polní měřické práce – mapování v měřítku 1:10 000. Velmi jsem to uvítal, protože práce v terénu mne vždy bavila; do Dobrušky nás tehdy odjelo celkem pět kartografů.. Na nádraží se s námi spolupracovníci rozloučili i s hudbou, pod vedením Ing.Vladislava Olivy.

                Byl jsem přidělen k topografickému oddělení pplk.Janderky a prošel jsem menší instruktáží polního topografa. Převzal dva pracovní vyměřovací listy - z prostoru VVP Hradiště-Doupov, na kterých jsem udělal kancelářskou přípravu.

                Přestože jsem byl ještě nezkušený topograf, byl jsem vyslán na prostoru polního oddělení jako ubytovatel. Oddělení bylo umístěno přímo v zámku Velichov, kde bylo ředitelství Vojenských lesů. Pan ředitel mi vyšel nesmírně vstříc již proto, že jsem byl aktivní myslivec a tak jsme si moc dobře rozuměli. Do příjezdu ostatních příslušníků oddělení jsem byl celý týden ubytován v jeho kanceláři. Měřické skupiny byly ubytovány prostřednictvím MNV Velichov, Kyselka, Jakubov, Stružná a přes správu VVP. Umístění topografických skupin, včetně skladu oddělení a parkování vozidel jsem bez problémů zvládnul a sám se pak přesunul do budovy MNV Stružná. Ubytováni jsme tam byli tři – kpt.Ladislav Kovařík, kpt.František Hanák a já. Přiděleny jsme měli vozidla GAZ a PV3S. Garážování vozidel, ubytování a stravování vojáků jsem zabezpečil přes správu VVP, která byla umístěna v zámku Stružná, hned naproti MNV. Veškeré ubytování i garážování vozidel tak proběhlo bez závad a větších problémů. Jeden člen rady MNV nás chtěl nastěhovat do barabizny v Činově, 2km od Stružné, avšak to jsem striktně odmítnul.

                Hned příští den se mnou vyjel do terénu pplk.Janderka na praktické zapracování. Měření s eklimetrem jsem ovládal, rovněž výpočetní práce s tachymetrickým pravítkem i tabulkami, ale vše mi trvalo dlouho a stále jsem se kontroloval. Pplk.Janderka mi říkal, že se těmi kontrolami zbytečně zdržuji. Měl jsem normu topografa 3.třídy na universální metodu. Každých 14 dní jsem dojížděl na motorce do Velkých Popovic za rodiči a bratry.

 

Obr.1  Zahájení praxe topografického mapování ve složitých terénních podmínkách

 

                Při další práci mi nesmírně pomáhal topograf 1.třídy kpt.Kovařík. Vozil mě GAZem na pracovní místa a sám pak pokračoval dále za svojí prací na Pustý zámek. Cestou zpět se pro mne vždy zastavil a upřesnil, eventuelně opravil moji práci. Byl to zkušený a obětavý topograf s porozuměním pro začátečníky. Dodnes jsem mu za jeho pomoc vděčný a rád na něho vzpomínám; hodně jsem se od něho naučil.

                Když jsem zahájil práce na druhém listu, počínal jsem si již zcela samostatně. V tu dobu pplk.Janderka dlouhodobě onemocněl a oddělení převzal pplk.Nejedlo. Po ukončení práce na VVP a předání obou listů jsem byl vyslán do Horažďovic, kde jsem převzal rozpracovaný list 1:10 000 prostoru Horažďovice, Babín, Střelské Hoštice od por.Joži Sklenky, který odcházel na funkci velitele čety do ŽTÚ Bratislava.

                Ubytován jsem byl v hotelu „Zlatý jelen“ spolu s kpt.Ing.Nimráčkem a mjr,.Ing.Vahalou, který tehdy pracoval na kandidátské práci; všichni jsme byli nekuřáci. To jsem již pracoval v rámci 1.topografického oddělení pplk.Jeřábka, které bylo ve Strakonicích. O finance a materiál se staral účetní strš.Jaroslav Káčerek.

                Při jednom shromáždění oddělení ve Strakonicích přijel na kontrolu náčelník VTOPÚ plk.Ing.Jelínek. Při obědě u „Bílého vlka“ jsem s ním i s pplk.Jeřábkem seděl u jednoho stolu, kde jsem se vyjádřil, že bych chtěl zůstat trvale ve VTOPÚ jako topograf - oba náčelníci mé rozhodnutí uvítali. Bylo mi řečeno, že s tím mohu počítat, že vše potřebné zařídí.

                V té době jsem si ve Strakonicích udělal vážnou známost. Využíval jsem každé služební i neslužební příležitosti, abych byl ve Strakonicích. Práci na listi jsem dokončil, oddělení se pomalu chystalo k odjezdu do Dobrušky. Já ale velmi stál o to, abych zde zůstal co nejdéle. Mjr.Ing. Vahalou mi nabídnul, že když se naučím měřit s Wildem T-3, že s ním mohu v prostoru zůstat až do ukončení měřických prací. Využil jsem tedy veškerý volný čas k cvičnému měření a při přezkoušení jsem obstál.

                Oddělení odjelo a já tedy zůstal – s mjr.Ing.Vahalou, kpt.Ing.Nimráčkem a por.Zdeňkem Robkem. Měli jsme jednoho GAZa, PV3S a asi sedm vojáků-figurantů. V té době - až do skončení prací jsme byli všichni ubytováni v baráku uranových dolů v Balíně. Mělo to výhodu levného a vydatného stravování; vozidla jsme měli v garážích. Správce baráku nám šel na ruku, zvláště když jsme mu z lesa přivezli dřevo a na nádraží složili uhlí. Pracovali jsme všichni - včetně mjr.Ing.Vahaly, čímž jsme si získali u správce velké sympatie. Vojáci měli stravu a ubytování zdarma a my jsme platili jako horníci.

 

 

Obr.2  Porada s mjr.Ing.Vahalou o postupu prací

                Na měření jsme vyjížděli brzo ráno. Zahájil jsem měření polygonového pořadu s měřením stran na vodorovnou 2m lať do vzdáleností 150m; kpt.Ing.Nimráček z mnou určených bodů podle potřeby proměřoval konfiguraci terénu Redtou 010 a por.Robek ještě měřil s Wildem T-2. Říkali jsme si „Velký, Malý a Střední Willy“. Mjr.Ing.Vahala postup celého měření organizoval a zároveň jej také kontroloval. Cílem těchto měřických prací bylo stanovit obsah a rozsah polního topografického měření a fotogrammetrického vyhodnocení a vzájemně je porovnat. My jsme naměřili skutečný stav; potom se zjišťovaly rozdíly ve vyjádření situace terénu – jeho sklonu a pokrytosti. Později se užívalo z našich měření odvozeného kontrolního vzorce (ten si již nepamatuji) pro možné převzetí vyhodnocené situace a vrstevnic ze stereodvojice bez doměřování eklimetrem.

                Koncem listopadu odjel por.Robek s PV3S s materiálem a vojáky do Dobrušky a následující den jsme my tři odjeli GAZem přes Velké Popovice. Moje maminka nám po předchozí domluvě připravila k obědu domácí zabíjačku – ovarová kolena s křenem, domácím chlebem a 14° velkopopovickým pivem. Když jsme vyjeli z Horažďovic byl ještě Ing.Nimráček indisponován, ale po tom ovaru s křenem a 14° pivem se mu udělalo dobře. Pokud tyto moje řádky bude číst, jistě si na to po letech vzpomene.

                Po návratu do Dobrušky bylo druhý den velké shromáždění celého ústavu. Zde byl m.j. přečten kádrový rozkaz, kde jsem byl ustanoven topografem 2.třídy 1.topografického oddělení pplk.Jeřábka. Druhý den jsem odjel do Banské Bystrice předat psací stůl a kartografické pomůcky. Jarda Popelář mi již předem zařídil přijetí do myslivecké společnosti v Dobrušce. Spolu s předsedou společnosti kpt.Hnilem jsme střelili každý jeden kus srnčího, které bylo ve VZK k obědu.

                To byl zhruba popis mého prvního roku služby jako topografa ve VTOPÚ Dobruška.

Na rok 1959 mi byly přiděleny, již jako kádrovému topografovi 2.třídy, dva listy 1:10 000 z prostoru Planá u Mariánských Lázní a z prostoru VVP Jince – Brdy, přímo středový list s hradem Valdek. List Planá jsem si ihned připravil, byl bez problémů. Ale list s VVP byl horší. Ve spodní části cílové plochy Stará Baština, Koníček a Hřebeny nevyšly plošně stereodvojice; jednalo se asi o 1/3 celého listu. Přitom nebylo čeho se situačně chytit – chyběly tam pevné body. Pracovní norma pro list byla stanovena pro zpracování metodou universální, nikoli klasickou topografickou. Pplk.Jeřábek mi řekl, že si s tím určitě nějak poradím. A tak jsem si začal radit. Zašel jsem si do archivu podkladů VTOPÚ, který jako důchodce spravoval pan pplk.v.v.Ptáček Ten mi řekl, že přes Brdy vedou dva nivelační pořady, které pochopitelně v průvodním listu, ani v seznamu souřadnic nebyly uvedeny. Náhodou jeden vedl po hlavní silnici Jince – Ohrazenice – Komárov mým listem a vedlejší pořad směrem dolů po silnici Velcí – Kvaň. Body i se situací jsem si dodatečně zavedl do seznamu pevných bodů průvodního záznamu a ještě jsem si nechal vynést všechny pevné body, které zasahovaly do rámu listu. Ty nivelační body byly značeny hlavně čepy u betonových propustí a můstků, dále jako kamenné patníky s kovovým čepem navrch. Pplk.v.v.Ptáček mi ochotně poradil – byl to zkušený praktik; velice mi pomohl. Třásly se mu již ruce, velmi rychle mluvil, takže jsem musel dávat velký pozor aby mi něco neuniklo. Tento list byl navíc asi z 80% pokryt lesy.

                Hned jsem zahájil měřické práce na listu Planá. Ze západní části listu jsem při přechodu z listu na list musel interpolovat vrstevnice prostřednictvím srazové pásky, protože tehdejší spolupracující Státní zeměměřický a katastrální úřad používal interval vrstevnic po 2,5m – mezi dvěma zesílenými tři základní s krokem 2,5 – 5,0 – 7,5 (prý to byl nějaký naschvál mezi ředitelem SZKÚ Ing.Průšou a gen.Ing.Klímou; tak nevím). Horní hranici tvořil Velký labutí rybník; tam jsem se srážel s mjr.Václavem Zouvalou, který byl ubytován v Chodové Plané. Václav byl vždy předpisově ustrojen - rajtky, vysoké boty, dohoda, pistole a na krku měl dalekohled. Já byl jen v košili, lodičce a gumácích – ale vyrovnání srazu bylo s Václavem provedeno perfektně.

                Spolu s por.Tvrdkem jsem byl ubytován v domě hned vedle brigády PS; společně jsme měli k dispozici GAZa. List měl vpravo ode mne, takže dělal ještě část Plané a vyrovnání srazu mezi našimi listy proběhlo též bez problémů.

                25.dubna 1959 jsem měl ve Velkých Popovicích svatbu. Dostal jsem jen tři dny dovolené, protože soukromé záležitosti nesměly narušit plnění služebních úkolů. To jenom pro přiblížení podmínek této doby; totéž se opakovalo v letech 1960 a 1962 při narození obou mých synů. Při narození prvního – žádná dovolená (nebyla plánovaná) a při narození druhého jsem dostal jeden den volna na odvoz staršího, dvouletého synka k rodičům.

                Po svatbě jsem si do Plané přivezl motorku a každý týden, v sobotu v poledne jsem jezdil za manželkou do Strakonic. O tomto svém, osobním programu jsem nemínil s nikým diskutovat. Zpět do stanice jsem se vracel v pondělí ráno před třetí hodinou tak, aby byla skupina již před šestou připravena k odjezdu do terénu. Pplk.Jeřábek tušil, že ujíždím z pracovní stanice, ale nic mi neřekl – stačilo, že pondělní výjezdy do terénu ráno v šest byly dodrženy. Eventuální zdržení – to jsem prostě riskoval!

                Asi v půli června jsem práci v Plané ukončil, odevzdal list a spolu s por.Tvrdkem jsme odjeli mapovat do Brd. Ubytování jsme měli v Podluhách u Hořovic ve finském domku a vojáky s GAZem na MNV. Bylo tam pěkné prostředí, funkcionáři MNV nám šli na ruku a žádné problémy nebyly; každé ráno jsme vyjížděli v šest. Vencu Tvrdka jsem ponechal hned na okraji VVP a sám dál pokračoval v jízdě do prostoru. V té době probíhala výstavba přehrady Neřešín na Červeném potoce, plánovaná jako zdroj vody pro Buzuluk Komárov. Od inženýra z Vodních staveb jsem si vypůjčil dokumentaci stavby a podle hráze a výšky hladiny jsem přehradu zakreslil jako již hotovou. Navíc se v této době také budovala nová silniční síť, probíhaly úpravy a rozšiřování stávajících silnic. Od Staveb silnic jsem si obdobně vypůjčil dokumentaci, zaměřil a zakreslil je jako hotové. Dále byla plánována velká změna hranic v lesních porostech – jejich kácení, nová výsadba a školky; opět jsem podle lesních plánů do listu přenesl a zakreslil budoucí stav. To vše, úpravy velkých lesních ploch, jsem zpracovával společně s lesním inženýrem v myslivně „Na hlíně.“ Když jsem tato svá řešení doložil při kontrole náčelníkovi oddělení pplk.Jeřábkovi, byl s touto iniciativou velmi spokojen.

                Při klasickém topografickém mapování spodní části listu jsem plně využil předem vypsaných údajů nivelačních bodů. V terénu jsem si vytyčil linii spodního rámu listu a průběh jednotlivých vrstevnic a situaci zaměřil a zakreslil přesně na tuto linii. Při vyrovnání srazů se severním okrajem listu por.Vlasty Rybenského jsem již nemusel dělat žádné úpravy.

                Při jedné kontrole mi náčelník oddělení přivezl dva podporučíky, inženýry záložáky z ministerstva vodního a lesního hospodářství na instruktáž a praxi v polním mapování. Patrně to byli nějací prominenti a budoucí vyšší úředníci; byli stejného ročníku jako já. Zprvu jsem měl obavy ze zdržení, ale opak byl pravdou. Jednoho záložáka jsem nechal vést tachymetrický zápisník, druhého měřit s eklimetrem, přitom je postupně střídal a zaváděl čtyři figuranty. Dva z nich jsem měl při měření polygonu – jednoho vlevo, druhého vpravo, takže jsme „jeli“ jakoby pásem, podle možné viditelnosti. Z chyby při uzavření pořadu na další pevný bod jsem obavy neměl, protože jsem každé stanoviště měřil na dvě záměry. Některé laťové body jsem určoval také ze dvou záměr. Každý figurant měl červenomodrou pastelku a umisťované kolíky označoval číslem bodu podle zápisníku - situaci červeně a výšku modře. Při dalším měření jsem z těchto bodů mohl měřit vpřed či je obcházet a určit se zpět - bez jejich vyhledávání v zápisníku. Tento postup při volném, neuzavřeném pořadu na dvě přestavy s využitím buzoly byl směrnicí povolen. Samozřejmě, nesměl se udělat tzv. „pytel“, tj. uzavírat pořad na výchozím pevném bodu. Výhodou bylo, že v Brdech bylo možné dělat buzolní pořady, kdežto na VVP Hradiště nikoli – byla tam magnetická anomálie, která znemožňovala orientaci stolku.

            Pány z ministerstva jsem zacvičil k jejich velké spokojenosti – i ke spokojenosti náčelníka oddělení. Byli tak v průběhu 14 dnů uvedeni do všech jemných nuancí topografického mapování; zopakovali si látku z lesnické fakulty, mnohém se naučili a do civilu si odnesli blok poznámek i náčrtů. Lidsky jsme si také velmi rozuměli.

                Práci na tomto listu jsem ukončil koncem srpna. V Příbrami, na 1.topografickém oddělení v kasárnách 1.máje, byla na učebně výstava topografických prací s hodnocením pořadí jejich kvality. K mému velkému překvapení byl tento můj list (říkal jsem mu „Brdský Valdek“) ohodnocen 1.cenou a navíc odměnou 600,-Kč, což byly tenkrát velké peníze. Komise hodnotila kvalitu kombinace kresby situace tuší a terénu tužkou, dále předstih ve zmapování přehrady Neřešín, nové sítě silnic i plánovaných lesních úprav. Do úvahy byla vzata skutečnost, že přes nedostatek pevných bodů byl plán topografického mapování splněn na 120% a navíc, že jsem ještě stačil zacvičit dva záložní důstojníky-topografy. Připomenu ještě, že výstavy prací topografického oddělení se zúčastnil také gen.Ing.Klíma. Po návratu z polních prací jsem ještě pomáhal por.Tvrdkovi v klasifikaci leteckých snímků.

                K datu 1.10.1959 jsem byl ustanoven náčelníkem topografické služby 9.tankové divize v Písku. Ale to je další kapitola mého působení v topografické službě, kterou jsem popsal ve „Vzpomínkách topografa na službu ve štábu 9.tankové divize“ ve Vojenském geografickém obzoru č.2/2002.

                Těmito řádky jsem se pokusil popsat svoje působení jako topografa v býv. VTOPÚ Dobruška v průběhu polních topografických prací v letech 1958 a 1959. Na VTOPÚ mi zůstaly hezké vzpomínky - jak na práci topografa v polních podmínkách tak i na tehdejší mé spolupracovníky.

 

 

                V květnu 1954 jsem byl přeložen z Vojenského zeměpisného ústavu v Praze do Vojenského kartografického ústavu v Banské Bystrici.. Nebyl jsem tím nikterak nadšen, i když jsem šel na vyšší funkci – kartografa 2.třídy, což ve 22 letech věku a v hodnosti poručíka nebylo zas tak špatné.

                Kádrovákem mě bylo řečeno, že mé přeložení je opatření v rámci omlazení důstojnického sboru VKÚ, o čemž jsem však vážně pochyboval.

                Přidělen jsem byl ke 2.kartografickému oddělení jako samostatný sestavitel map odvozených měřítek. Náčelníkem oddělení byl kpt. Štefan Mikurda a později mjr. Ján Kvačík, oba schopní a zkušení důstojníci-kartografové.

                Byl jsem pověřen první samostatnou prací a sice zpracováním kartografické předlohy mapy měřítka 1:200 000 listu M-33-XXVI Strakonice v konformním příčném zobrazení Gauss-Krügerově, elipsoid Krasovského (S-52); byl to prototyp mapy tohoto měřítka. Dosud nebyly žádné zkušenosti z prací tohoto typu.

                Odborně jsem byl podřízen staršímu redaktorovi mjr. Vladimíru Řečínskému, který mne také pracovně usměrňoval. Byl to zkušený odborník a velmi dobře jsme si rozuměli. Dával mi nejnovější podklady; z našeho území to byly hlavně doplňující diapozitivy leteckých snímků a údaje z map měřítek 1:25 000, z území zahraničního pak listy „mestischblattů“ 1:25 000 (zobrazení a systém DHG, u nás systém S-46) a též letecké snímky a průsvitky. Modrokopie předlohy v pracovním měřítku 1:200 000 byla na papíru, zajištěném speciální kovovou folií a vznikla ofotografováním a zmenšením map měřítek 1:100 000 systému S-46 nomenklatur M-33-99, 100 a spodních listů M-33-111 a 112.

                Zvolil jsem si tento pracovní postup - z části našeho území a z území, které bylo pokryto mapami 1:25 000  v našem systému a zobrazení, jsem si modrou tuhou vynesl jejich ohraničení a v další části zahraničního území jsem vynesl ohraničení mestischblattů, také v měřítku 1:25 000. I když se mi práce tímto postupem dosti zkomplikovala, ve spolupráci s vedoucím redaktorem jsem i tento náročný úkol úspěšně zvládnul. Vlastní zpracování pak probíhalo obdobně jako na polním originále 1:25 000 – tvorba situace (polohopisu), terénu (výškopisu), názvosloví a to již bez pomocných průsvitek. Ačkoli mapa 1:200 000 obsahovala 64 map měřítka 1:25 000, tak jsem práci na této nomenklatuře v průběhu čtyř měsíců úspěšně dokončil.

                Pracovní originál byl pak pro kresbu kartografického originálu ofotografován a zvětšen do pracovního měřítka 1:133 333 a zároveň byla jeho plocha geometricky rozdělena na horní a dolní polovinu. Pro kresbu situace a terénu bylo uskutečněno další dělení, takže na této nomenklatuře pracovali čtyři kresliči 2.kartografického oddělení které jsem řídil a kontroloval. Jmenovitě to byli - rtm. z pov. Július Jakabšic (také bývalý elév) a o.p. Josef Tomášek, zkušený a nejstarší kartografický kreslič, kteří oba kreslili terén; situaci pak kreslili o.p. Eva Voskárová a o.p. Jaroslav Meniar – oba mladší, ale šikovní kresliči. Kromě řízení a kontroly průběhu těchto prací jsem připravoval další předlohy.

                Za samostatné zpracování této první předlohy mapy 1:200 000 nomenklatury M-33-XXVI jsem k 9.květnu 1955 obdržel medaili „Za službu vlasti.“

                Náčelníkem ústavu pplk.Ing. Janíkem jsem byl také pověřen přítomností při přijímacích zkouškách nových kartografických kresličů. Zkoušky probíhaly kresbou na modrokopii („modráku“) obdobně jako tomu bylo při přijímacích zkouškách elévů do VZÚ.

Život v Banské Bystrici

                Po nástupu do VKÚ jsem byl ubytován na vojenské ubytovně spolu s npor. Josefem Pejchlem, který byl odborníkem na litografii; byl to výborný kamarád, i když byl o 12 let starší. Později to byl i můj nejstarší spolužák v Krátkodobém zdokonalovacím kurzu (KZK) při Vojenské akademii v Brně, který jsme oba absolvovali již jako majoři.

                Přijali mne také do myslivecké („polovnícké“)  společnosti při Posádkovém domě armády, kde jsem později působil jako jednatel. Měli jsme krásný revír za Slovenskou Ľupčou v katastru rázovitých obcí Baláže, Podkonice a Moštenica-Kalištie o rozloze cca 50km². Téměř každou sobotu a neděli jsem prožíval na jedné z loveckých chat, kam jsem dojížděl na motorce.

                Na podzim 1955 přišel z VZÚ Praha do VKÚ můj vrstevník por. Zdeněk Šír a mladší por. Zdeněk Neuberg („Želva“) . Později přišli další – por. Milan Pročka a por. Jiří Zátorský. A to již byla založena při Domě armády „Tělovýchovná jednota Atlas“ s lyžařským, turistickým a šermířským oddílem. Zdeněk Šír, který založil a vedl družstvo orientačního běhu, složené - Šír, Zátorský, Čelikovský, které bylo velmi úspěšné. Hned při prvním orientačním závodě jsme vyhráli krajský přebor Sokola a později jsme byli druzí při krajském přeboru ČSTV; tentokrát byli první státní reprezentanti.

                Šermu se věnovali Zdeněk Neuberg, Milan Pročka a také i já; našich tréninků se též aktivně zúčastňoval hlavní inženýr ústavu, pplk. Vaňka; instruktora nám dělal MUDr. Gömöri, bývalý státní reprezentant. Pplk. Vaňka vzhledem ke svému věku i váze výborně šermoval, byl velice pohyblivý. Lyžařský oddíl organizoval časté zájezdy do Paroháčů, na Donovaly a na Králickou chatu v Kremnických horách; osobně jsem za ty čtyři lyžařské sezóny stačil zlikvidovat dvoje lyže.

                Plavecký oddíl trénoval na plážovém koupališti v Radvanci; často jsme také jezdili ústavním autobusem, řízeným panem Špičanem, na Počúvadelské jezero pod Sitnem za Banskou Štiavnicí.

                Velkým zpestřením naší kulturní a sportovní činnosti byla vždy přítomnost stážistů posledního ročníku brněnské Vojenské akademie; zejména vzpomínám na dobré kamarády Mirka Sobka, Jardu Radakoviče, Jirku Beneše, Jaromíra Slaninu – nelze všechny vyjmenovat.

 

Bilance působení ve VKÚ Banská Bystrica

                Ve VKÚ Banská Bystrica jsem byl od května 1954 do února 1958. Za celou dobu jsem zpracoval v tehdejším systému S-52 tři předlohy map měřítka 1:200 000, šest předloh mapy 1:100 000 a deset předloh mapy 1:50 000. Kromě toho jsem prováděl revize kartografických originálů, opravy po revizích, školil nové kartografické kresliče a držel služby dozorčího posádky.

                Na Vojenský kartografický ústav v Banské Bystrici mám hezké vzpomínky, a to jak na odbornou práci zpracovatele předloh odvozených měřítek tak i na spolupracovníky a nadřízené náčelníky – samozřejmě také vzpomínám rád na sportovní a myslivecké vyžití v překrásném přírodním prostředí.

                V roce 1958 jsem odejel do Vojenského topografického ústavu v Dobrušce na výpomoc při měření pro mapování v měřítku 1:10 000, kde jsem pak na vlastní žádost 0setrval jako topograf 2.třídy.

 

V Táboře, duben 2007

 

11-skupina:

září, 1947 – stadion SK Dejvice: stojící – Kamil Čelikovský, Josef Domecký, Jan Kříž, des. Josef Vytlačil, vychovatel, Jaroslav Novotný, Zbyhněv Sedláček, Jaroslav Sigmund; klečící – Zdeněk Hnilička, Stanislav Weinmann, Jaroslav Malinský

 

 

řada v pozoru:

září 1947: Josef Domecký, St. Weinmann, Zbyhněv Sedláček    , Hnilička Zdeněk, Kříž Jan, J. Malinský, René Burian, Jar. Sigmund, Jar. Novotný

 

 

3 – polňáky:

Planá u Mar. Lázní, 1959, duben: voj. řidič – Ján Križnianský, automechanik; voj. počtář – Peter Polúch, Ing., ekonom; důstojník – Kamil Čelikovský