 |
 |
 |
 |
 |
Bylo to v červenci roku 2003, krátce po ukončení činnosti Vojenského zeměpisného ústavu. Kolektiv pracovníků, z nichž většina v ústavu prožila značnou část svého aktivního pracovního života, se rozpadl. Někteří pracovníci přešli na nově vzniklá pracoviště následnické organizace Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, někteří přešli do AVISu, část odešla pracovat do jiných organizací, a mnozí ukončili svůj pracovní poměr odchodem do důchodu. Ukončila se však také i dlouhodobá kontinuita pracovních a lidských vztahů ve VZÚ, která se jako štafeta přenášela z generace na generaci.
Mnoha
léty prověřená silná přátelská pouta však přesto přetrvala. Bez jakéhokoliv
organizování se část bývalých pracovníků ústavu začala záhy pravidelně scházet
na různých místech. Tak je tomu i do současnosti, kdy se začíná psát rok 2011.
Já
osobně jsem již v létě roku 2003 začal navštěvovat kavárnu „Kabinet“ na
rohu Rooseveltové a Terronské ulice, kde se scházeli
každou první středu v měsíci redaktoři, někteří kartografové, litografové, ale
i jednotlivci dalších profesí. Dnes už si přesně nepamatuji, kdo mě pozval, ale
pamatuji se, že jsem se tam setkal s Františkem Kučerou, Zdeňkem Karasem,
Vladimírem Motyčkou, Jardou Šádkem, Zdeňkem Fialou, Vlastou Rybenským,
Zdeňkem Radou, Toníkem Mlátkem, Jardou Chourem, Zdeňkem Širůčkem, Karlem
Neumannem, Josefem Hraničkou a dalšími. Naše debaty vedené mnohdy i
v lehčím tónu, se nesoustředily jen na osobní vzpomínky účastníků setkání
na dobu strávenou v ústavu, ale vedla se řeč i o dění ve službě, její
perspektivě, ale také o osobních záležitostech. Zkrátka bylo to setkání velice
srdečné a příjemné.
Kolektiv
účastníků těchto setkání se postupně rozšiřoval o další osoby, takže jsme se
již do poměrně malého lokálu kavárny nemohli vejít. To si vyžádalo změnu
prostředí, přičemž volba padla na restauraci „U Topolů“ na třídě Jugoslávských
partyzánů. Poprvé jsme se tam sešli patrně první středu v říjnu roku 2003.
Tím začala éra více než sedmileté tradice našich posezení v této
restauraci.
Když
se ohlédnu zpět, tak musím za svou osobu říci, že to bylo z hlediska
udržování a rozvíjení přátelských vztahů období velmi příznivé. Navázal jsem
tam nové a utužil dosavadní přátelské vztahy a kontakty s řadou osob.
Spřátelil jsem se např. s Mílou Kilbergrem,
kterého jsem dosud neznal. I jeho ženu Janu, s kterou jsme si dříve
vykali, jsem poznal jako optimistickou a přátelskou osobu, se kterou lze
pohovořit o čemkoliv, a která nikdy nikoho nezarmoutí. Sblížil jsem se zde
rovněž se Zdeňkem Karasem, ke kterému jsem dříve cítil, vzhledem k jeho
autoritě, určitý ostych. Nechci zde ale podrobně rozebírat, co pro mě osobně
tato společná setkání znamenala a dosud znamenají.
Každý
kolektiv je však živý organismus, který se neustále vyvíjí. Počáteční setkání
složené výhradně z bývalých příslušníků ústavu se dokonce stalo i místem
vzácných návštěv. Počítám do nich návštěvu generálního ředitele VKÚ Harmanec Ing. Pavla Kontry, častou účast bývalého náčelníka
služby Ing. Ladislava Kebíska, občasnou návštěvu Ing.
Jiřího Drozdy i současného náčelníka služby Ing. Pavla Skály. Mezi nás občas
zavítají i bývalí příslušníci ústavu, kteří již nebydlí v Praze, např.
Jarda Roztočil, Karel Vítek, Oldřich Pašek ale i
další. Zajímavá byla návštěva pana Bradache, který
v době okupace byl kartografickým elévem wehrmachtu v objektu ústavu.
Potěšující
je, že se v poslední době našich setkání zúčastňuje i mladší generace
bývalých příslušníků ústavu, např. Mojmír Hlaváček a Láďa Melich. V této
souvislosti však považuji za zbytečné jmenovat ty, kteří jsou srdcem kolektivu,
ač právě jim patří především moje osobní poděkování.
Bohužel
za období konání našich setkání již mnozí nejsou mezi námi, neboť zemřeli.
Nemohu si pomoci, ale při této příležitosti chci vzpomenout Františka Kučeru,
Jardu Choura, Toníka
Mlátka, Milána Přikryla, Vladimíra Motyčku, Jirku Pokorného a Karla Neumanna.
Takový už je ale život, který jde dál a nám nezbývá než ho žít až do
samého konce a to pokud možno co nejlépe.
Proto jsme se také v závěru loňského roku
rozhodli, vzhledem k již nevyhovujícím podmínkám v restauraci U
Topolů, zvolit pro naše setkání počínaje rokem 2011 restauraci „Pod Loubím“ na
Evropské třídě.
Život
je změna, I tak když ne jinak, tak alespoň
v hospodě. První posezení bylo, za velké účasti, ve středu 5. ledna a
opravdu se vydařilo. Přejme si, aby nám tento lokál vydržel minimálně na
dalších sedm let.
Bohouš Haltmar, leden 2011
|
|
|
|
|