Nástup ve VTOPÚ
Václav Šnajdr
Je 26. srpna 1974. Po absolvování Roční důstojnické školy v Holešově a měsíční dovolené nastupuji do Vojenského topografického ústavu v Dobrušce. Kromě prázdnin jsem nebyl sám ze Žižkova dále než ve Vršovicích a proto jsem se cestování zběhlých kolegů pro jistotu několikrát přeptal, jak se do Dobrušky nejlépe dostanu. Rada byla vždy jednoznačná. Vlakem z Prahy do Hradce Králové, zde přestoupit na vlak do Opočna a z Opočna jet jednu stanici místní lokálkou do Dobrušky. Je to jednoduché a nelze to splést. Jak jsem pochopil, tak jsem udělal a abych využil dovolenou skutečně bezezbytku, zvolil jsem ten úplně poslední možný spoj. Již za soumraku jsem v Opočně nastupoval do prázdného motoráčku o jednom vagónku zvaný Hurvínek. Unavený průvodčí mi letmo zkontroloval cestovní přepravenku a zmizel v kabince strojvedoucího. Mezi tím padla na krajinu tma a motorák se s chrčením, skřípěním a drncáním dal do pohybu. Cestou brzdil a hlučně troubil před přejezdy, takže člověk v té tmě a lomozu ztrácel pojem o čase i ujeté vzdálenosti. Náhle vlak zastavil úplně a z okénka se dalo rozpoznat spoře světlené malé nádraží, či spíše zastávka. Rychle jsem popadl kufr, batoh a spěšně vystoupil do tmy. Prázdný vůz zatroubil a odjel. Zůstal jsem stát na opuštěné zastávce Dobruška - Pulice. V Holešově nás pplk. Hrnčíř učil, jak se orientovat ve tmě bez buzoly a mapy v lese i v noci, avšak všechny nově nabyté topografické vědomosti zde nefungovaly a selhaly. Protože nebylo nikde ani živáčka, jen z dálky se ozýval řev opilců, musel jsem se spolehnout na selský rozum a vydal jsem se po silnici směrem, odkud se křik ozýval. Byla to správná volba, opačným směrem bych skončil v rybníku Broumar.
Nekonečně pomalu mě míjely stromy podél vyhřáté asfaltové silnice, která se stáčela mezi poli. Zvyklý na osvětlené velkoměsto mi připadala temná okna venkovských stavení prázdná a deprimující. Srpnové dusno, těžký kufr, batoh, který se zařezával do ramen i nejistota, zda jdu správným směrem způsobily, že jsem byl v krátké době zcela promočený potem. Odpočíval jsem stále častěji, takže po nějaké době už bylo jedno, zda jdu a nebo stojím. Konečně začalo stavení přibývat a asi kolem druhé hodiny ranní jsem skutečně do Dobrušky došel. Nervozita ze mne spadla.
Probudil jsem dozorčího ústavu, který nevěřícně studoval mé dokumenty a nemohl pochopit, jak může mladý člověk nastoupit k útvaru v takovém stavu a v tak neobvyklou hodinu. Ještě nějaký čas mě oficíři i občanští zaměstnanci pomlouvali a nenápadně ukazovali v jídelně a nevěřícně potřásali hlavami. Naštěstí se brzy na můj originální nástup do služby zapomnělo a ústav žil opět svým obvyklým pracovním životem.
PATRONY
Václav Šnajdr
Trable na místní dráze Opočno – Dobruška mi byly snad souzené. Vracel jsem se z polních prací na Lipně v Jižních Čechách obtěžkaný předpisy, adjustovanými leteckými snímky a mapami. K vybavení kurýra s tajným dokumenty tehdy patřila i armádní pistole vzor 58 včetně nábojů pro případ, že by ho na toaletě na Vilzoňáku někdo přepadl. Ze Sušice jsem vyjel ráno a protože zpoždění vlaků bylo v té době obvyklou záležitostí, nastupoval jsem v Opočně až do posledního spoje do Dobrušky. Zmožen celodenním cestováním a přesvědčením, že na místní trati Opočno – Pulice - Dobruška na mě už žádné nebezpečí nečeká, krátil jsem si čas vypáskováváním nábojů ze zásobníku a jejich uložením , abych se na vrátnici nezdržoval. Jak prázdný vagón motoráčku hrkal po kolejích, vypadla mi krabička s náboji na podlahu a ty se rozsypaly. Vrhl jsem se na kolena a hledal. Pokud se koleje stáčely po oblouku doprava, překutálely se náboje ve vagóně do leva. Když byl oblouk doleva, náboje se kutálely na pravou stranu vagónu. Před přejezdem, kde vláček brzdí, se náboje kutálely dopředu k mašinfírovi a když motorák za přejezdem přidal, náboje se stěhovaly dozadu k záchodku. Mžourající žárovka na stropě vagónu umožňovala tak tak se orientovat se kde jsou sedadla, ale že by někdo v noci hledal pod sedačkami náboje, s tím tehdejší Československé dráhy skutečně nepočítaly.
Ztratit náboje byl tenkrát vážný prohřešek, jako dnes prošustrovat fabriku nebo pronevěřit v bance peníze. Takový voják již by nikdy nedostal důvěru svých nadřízených, na odměnu ke dni armády by mohl směle zapomenout. A to nemluvím o šanci dostat se do hledáčku bdělého oka kontrarozvědky nebo aspoň stranického aparátu. Prostě ztratit náboj, to byl velký průšvih.
Polilo mě horko a vrhl jsem se na dřevěnou podlahu čerstvě napuštěnou vyjetým olejem. Vidět nic nebylo, orientoval jsem tedy jen podle sluchu hmatu, zraku i čich jsem zapojil a lezl po kolenou na místa, odkud bylo slyšet chrastění kutálejících se nábojů. Když jsem jeden náboj dostihl a znehybnil jako odporného komára ránou dlaní, deset dalších se s rachocením kolem mě vesele překutálelo do opačného kouta vagónu. Po několika neúspěšných pokusech dostihnout pod dřevěnými lavicemi náboje v místech, kde se náhodou v daný okamžik nacházely, přestal jsem brát ohled na služební uniformu i lidskou důstojnost. Plazil jsem se pod lavicemi po kolenou, naslouchal jako průzkumník, ze kterého kouta se ozve rachtání nábojů a kterým směrem se začnou pravděpodobně pohybovat. Po nějaké době jsem se naučil využívat zákonitosti, ze kterých šlo odvodit, kam se náboje posypou podle toho, kam vagón cukne. Jízda po přímých úsecích trati byla nejstresovější. Vagón jel relativně klidně, náboje byly na místě, vidět nic nebylo a nedalo se tak po nich pátrat. Spasit mě už mohla jen vjezdová výhybka před stanicí Dobruška, po které vláček výrazně drncal, což vždy probudilo i ty největší spáče. Skutečně jsem po jejím přejetí ještě poslední dva nejvykutálenější náboje lapil a krabička byla konečně plná. Špinavý, umaštěný a rozevlátý jsem se proplížil od nádraží k ústavu. Zbraně a střelivo jsem podle předpisu uložil u dozorčího a svalil se na postel s pocitem vítěze nad nepřízní osudu.